7°C
Recenze: Smrt, únosy a strach aneb s uprchlíky přes moře
Někteří uprchlíky přijímají s otevřenou náručí, jiní se jich obávají. Nikdo by ale nechtěl být v jejich kůži. To platí i o většině evropských novinářů, kteří by ani v touze po průlomové reportáži nikdy nesedli s běženci do jednoho člunu a neriskovali životy na Středozemním moři. První výjimkou byli německý reportér Wolfgang Bauer a český reportážní fotograf Stanislav Krupař. Své svědectví o největší novodobé humanitární krizi přinesli v knize Přes moře: S uprchlíky na cestě do Evropy.
„Většina lidí nemá možnost, aby se z těch s*aček sama vyhrabala, ale já tu možnost mám. Mám to privilegium, že se o to můžu pokusit.“ Tuto větu pronáší při čekání na pašeráky jeden ze skupinky běženců, ke které se na cestě připojili Bauer a Krupař. Jde o Amara Obaida, Syřana, který se z rozvrácené domoviny uchýlil s rodinou do Egypta, aby zjistil, že ani tady nemohou najít klidný život.
Jeho prohlášení v kostce shrnuje tragédii celé uprchlické krize. Ti, které bijí pašeráci, ti, kteří se bojí o své životy při plavbě na Středozemním moři, ti, kteří žijí ve špíně v táborech, jsou z celé syrské a irácké populace vlastně ti nejšťastnější. Běženecká krize je obrovský tvrdý byznys, v kterém se točí velké peníze. Bez „zelených“ papírků nikdo utečencům nepomůže, na cestu se tak může vydat jen střední a vyšší vrstva. Tento fakt se vine celým vyprávěním jako had. Kniha i nezasvěcené rychle uvede do obrazu, jak celá mašinérie funguje.
Reportáž začíná v Egyptě, kde skupinka utečenců čeká na pašeráky, aby je odvedli na loď. Už v tu chvíli peníze hrají zásadní roli. Každý článek převaděčského řetězce chce dostat zaplaceno, mnozí si na poslední chvíli přiráží obrovské sumy a běžence vydírají tím, že je udají na policii. Mnohdy uprchlíci skončí okradení nebo je unese někdo z jiného gangu převaděčů. Ještě zranitelnější jsou pak na moři. Kapitáni po nich chtějí přirážky, za neuposlechnutí jsou klidně schopní potopit vlastní loď, odjet na člunu a nechat běžence utopit.
Zrcadlo Evropy
I když zoufalí lidé zaplatí, nikdy neví, že opravdu do vysněné Evropy dorazí. Policejní a pohraniční hlídky číhají všude. Právě na nich ztroskotá hned v první třetině knihy reportáž Bauera a Krupaře. Zatkne je totiž egyptská policie a deportuje do Turecka. Autoři tak musí další cestu uprchlíků sledovat zprostředkovaně z vyprávění několika z nich, s kterými se v Egyptě seznámili.
Díky tomu, že je vyprávění personalizované, omezené na několik „hrdinů“, je lehké se s nimi ztotožnit. Nekonečná masa lidí, které čtenář vídá v záběrech kamer, je zde omezena na několik jmen a lidských osudů. Je tak snadné pochopit jejich myšlení i činy a uvědomit si, že se v mnoha ohledem od západních obyvatel v ničem neliší.
Fakt, že je příběh popisován očima uprchlíka, ho ovšem logicky činí nevyváženým. Sami novináři se navíc netají svým názorem na krizi a kritizují přístup Evropy, která cizince nepřijímá příliš ochotně. Kdo by tak čekal objektivní politologicko-sociální sondu do problematiky, bude zklamán. Na druhou stranu je zde Evropě nastavováno zrcadlo, které se obyvatelům Západu nemusí zrovna líbit. Zmiňované peníze totiž nehýbou pouze Afrikou či Blízkým východem. I když navenek starý kontinent vystupuje proti uprchlické krizi, mnozí jeho obyvatelé neváhají ani vteřinu tragédie využít ve svůj prospěch a ještě ji prohloubit.
Wolfgang Bauer a Stanislav Krupař
Přes moře
nakladatelství Grada, 2015
128 stran
Hodnocení: 90 %
