Boj o život ve slovenských horách

"Ze spánku mě vzbudilo hlasité čenichání u mé hlavy," líčí svůj boj s vlkem třiapadesátiletý Jiří Mruzek z Hradce nad Moravicí. "Nejdřív jsem si pomyslel, že to jsou divoká prasata, ale když jsem poodhrnul cíp spacáku, kterým jsem měl přikrytou hlavu, uviděl jsem čtyři nohy, porostlé stříbřitě šedou srstí. Došlo mi, že nejspíš bude zle." A zle skutečně bylo. V Liptovském Mikuláši se o víkendu 11.-12. srpna konala Žákovská olympiáda Slovenska v kanoistice. Jiří Mruzek, trenér vodních sportů z Kanoe klubu Opava dostal odpoledne po závodech chuť být sám, odpočinout si. A tak se rozhodl, že přenocuje v lese, v dolině poblíž vesnice Ilanová. "Vzal jsem si spacák, a když jsem vystoupal asi 600 metrů vysoko, ocitl jsem se na krásné horské louce, řídce porostlé vysokými smrky. Pod jedním z nich jsem se utábořil," vzpomíná Jiří Mruzek. Večer byl příjemně teplý a po deváté hodině se ukázaly hvězdy. Spolu s měsícem svítily tak jasně, že kolem vládlo příjemné pološero. Asi hodinu před půlnocí uslyšel ve spánku dech... "Vlk měl hlavu přímo nade mnou a já dost zpanikařil. Pokusil jsem se rychle vstát, protože ještě z vojny, kde jsem si dva roky odkroutil jako psovod, vím, co dokáže zdivočelý německý ovčák. Psům rozumím a odhadnu, co je od nich možné čekat, ale tohle byli vlci." Za prvním vlkem stál v zákrytu druhý. Oba byli stejně zbarvení a první zaútočil okamžitě. "Úder jeho tlamy mne skoro převrátil. Zakousl se mi do hlavy a strhnul z ní kus kůže, asi deset krát tři centimetry a hned odskočil. Nastrčil jsem mu pravou ruku, vlk skočil znovu a zakousl se mi do lokte. Já ho v tu chvíli začal mlátit do čenichu bundou, kterou jsem držel v levé ruce. Vlk pustil a spolu s tím druhým se ztratili. Všechno netrvalo déle než několik desítek vteřin a ze strany vlků v naprosté tichosti, ani nezavrčeli." Pak se Jiří Mruzek odpotácel na horský chodníček a po něm do vesnice. Krev z něj crčela. "Strašně jsem si přál brečet, aby mi slzy vyčistily oči a já lépe viděl," vzpomíná. Ale nakonec došel až na hřiště, kde byla diskotéka. Odtud zavolali sanitku a na chirurgii v Liptovském Mikuláši pana Mruzka operovali. Pak následovala dvoudenní hospitalizace na infekčním oddělení a injekce proti vzteklině. Dva pokousaní na jednom pokoji "Byli jsme tam dva takhle postižení - já a Marek Jurasek, slovenský vzpěrač těžké váhy, kterého napadl při sbírání hub medvěd," vzpomíná na pobyt v nemocnici Jiří Mruzek. "Roztrhal mu pravé předloktí, tlapou mu téměř utrhl ucho a srazil jej k zemi. Tam ho chtěl dorazit. Postavil se nad něj, ale Jurasek je chlap jako hora a tak medvědí hlavu udržel od sebe. Chvíli tak zápolili, nakonec to medvěd vzdal a odešel." Jiří Mruzek je teď v rekonvalescenci doma v Hradci nad Moravicí, rány na hlavě i na lokti se mu dobře hojí, ale na vlky ve zlém nevzpomíná. "Vlezl jsem jim do revíru a útok přičítám jejich překvapení a šoku z něho. Možná měli poblíž mladé." Totéž si myslí i MVDr. Vojtěch Merlík z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd v Brně. "Pakliže to byli vlci, útočil zcela jistě samec, vlčice ho jistila. Protože vlčí pár zůstává s mláďaty do konce srpna, pak se mladí osamostatní a znovu se k rodičům připojí před zimou. Myslím, že je bránili." Stopy po vlčích tesácích na paži Jiřího Mruzka jsou od sebe vzdálené asi pět centimetrů a doktor Merlík říká: "Proměřil jsem několik vlčích lebek z našich sbírek a nejsilnější samec, ulovený v roce 1930 ve Vysokých Tatrách vážil padesát kilogramů a měl mezeru mezi špičáky čtyři a půl centimetru. Nevím, jak pan Mruzek ruku v době útoku pokrčil, ale řekl bych, že jeho vlk byl dospělý a mohl vážit alespoň kolem čtyř desítek kilogramů." Útok vlka na člověka je v našich podmínkách mimořádně vzácný, naposledy byl zaznamenán snad někdy ve středověku a zkušenosti v tomto směru neexistují.