Čtvrtek 28. března 2024
Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána
Oblačno, déšť 14°C

Největší obrazová loupež v Česku očima kriminalisty Kalivody: Nejdříve jsme Picassa vlastně sami „ukradli“

Autor: Jana Havlicová - 
11. srpna 2016
05:01

Největší krádež obrazů v historii české kriminalistiky spáchali zloději v roce 1991 v Praze. Rozbili skleněné výplně u dveří Šternberského paláce, sídla Národní galerie. Sejmuli ze zdi čtyři obrazy Picassa – Absint a Karta, Mandolína a sklenice pernodu, Stůl s pohárem a Přístav Tadaques v hodnotě 40 milionů dolarů, a i když se spustil alarm, než vrátný doběhl, aby zjistil, co se děje, byli pryč. Vzácná umělecká díla odvezli kradeným autem. To pak zapálili a obrazy, jak se později ukázalo, ukryli v bytě v Hloubětíně. Tři díla vypátrali detektivové pražské kriminální policie v červnu 1991 v Praze, čtvrtý vystopovali na základě informací pražské policie její kolegové v Bavorsku a do Národní galerie se obraz vrátil v listopadu 1991. Na svůj největší případ vzpomíná emeritní kriminalista Karel Kalivoda mladší.

Jméno Karel Kalivoda znamená v historii české kriminalistiky pojem. Jeho nositeli jsou hned dva Kalivodové – otec a syn. Naše zastavení dnes patří emeritnímu detektivovi plk. Karlu Kalivodovi mladšímu, bývalému šéfovi odboru majetkové trestné činnosti sekce kriminální služby Policie ČR pražské policejní správy. Sloužil u policie 38 let, od roku 2000 je v penzi. Naslouchat jeho vyprávění a vzpomínkám má v sobě vždycky notný kus kouzla.

Pane plukovníku, s vaším jménem se pojí i návrat ukradených vzácných obrazů od Piccasa do sbírek Národní galerie. Napřed jste je prý ale museli sami vlastně ukradnout, abyste je mohli objevit v „důmyslném“ pražském úkrytu a vrátit. Tomu se říká, že účel světí prostředky.

 Jak to tenkrát bylo?

„Byl to v roce 1991 strašnej fofr. Pátralo se tenkrát po čtyřech ukradených vzácných obrazech. Za jedním z nich vlastně hned na začátku stopa vedla až do Německa. Do hledání u nás se zapojili i věštci s virgulemi. Hlásili se na policii, že úkryt znají, a protože šlo o velikou škodu, nemohli jsme před nimi zavírat dveře.

Jaká byla spolupráce s věštci?

Například přišla ženská, zatočila virgulí a tvrdila, že obrazy jsou na ubytovně Vietnamců ve Znojmě. Museli jsme to tam jet prověřit. Žena s virgulí seděla venku před barákem v autě s kolegy a směrovala je do 2. patra pod postel. Samozřejmě, nic tam nebylo. Podobných hlášek byla spousta a my jsme je museli všechny prověřovat! Dovedete si tu situaci představit? Jenže pak se to začalo točit bez těch virgulí a věšteb. Plukovník Jiří Staněk, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, byl tenkrát zástupce ředitele pražské policie pro kriminálku. Měl svoje, říkejme jim informátory. Jeden z nich hlídal „na kartách“.

Co to znamenalo hlídat „na kartách?“

Galérka hrála hazardní hry o velký prachy, nejčastěji „gotes“, „moje teta tvoje teta,“ a tenhle chlap tam otvíral dveře, aby se mezi karbaníky nikdo nezvaný nedostal. Byl to takovej ušmudlanej dědek. Za Staňkem vždycky chodil a žebral na něm 50 korun na pivo. Tak tenhle ušmudlanej dědek za ním tehdy přišel a řekl, že na kartách byli dva kluci a ptali se ho, jestli by neměl „vodpal“, tedy odbyt na obrazy, o nichž se právě psalo v novinách, že se ztratily. Jim řekl, že neví, ale že se zeptá. S tím pak šel rovnou za Staňkem.“

Co ten udělal?

„Ten mu dal 50 Kč a vyhodil ho. „Víš co, přijď s něčím pořádným!“ řekl mu na cestu. Jasně, nemohl věřit, že ušmudlanej dědek by mohl vědět něco o kauze, která hejbala Prahou. Vždyť v té době prověřovali všichni překupníci starožitností, dělalo se všechno možné. Jenže tenhle děda, když ho Staněk vyhodil, a kluci za ním přišli znovu, tentokrát už tři, řekl tomu chlapíkovi, že zná překupníka v Německu, který ty obrazy koupí. Vyzval ho, aby vzal jeden na ukázku a odvezl ho do Německa s tím, že když bude zájem, střelí se mu všechny čtyři ukradené obrazy najednou. Stále chtěl přesvědčit Staňka.“

Povedlo se mu to tentokrát?

„Jeli do Německa i s obrazem. Přejeli bez problémů hranice, děda vyzval kunčafty, aby počkali v autě, že se jde podívat, jestli je jeho známý Němec doma. Vrátil se s nepořízenou: není doma. S návratem do Prahy ale nesouhlasil, jako že má obavu z možné hraniční kontroly. „S obrazem zpátky nejedu, dáme ho do úschovné skříňky na nádraží.“ Stalo se.

 

Co měl v plánu?

„Už si to dneska, jméno města v Německu, nepamatuju. Když obraz uložili, vrátili se do Prahy, děda šel znovu za Staňkem: „Pane Staněk, jeden z těch ukradených obrazů je na tom a tom německém nádraží v úschovné skříňce. Staněk mu začal věřit, nebo alespoň trochu. Zavolal do Německa, němečtí poldové tam vyrazili a vrátili se s informací, že hledaného Picassa skutečně našli v uvedené skříňce.“

Případ dostal obrátky?

„Sebrali jsme Staňkova informátora. Krmili jsme ho u nás na Kongresovce v ajnclíku, dokud jsme ty tři pitomce nepochytali. Když se tak stalo, jeden z nich, na první pohled takovej slušnej člověk, navíc dělal nějakýho funkcionáře, přiznal naplno: obrazy jsou v Hloubětíně v tom a tom panelákovým kvartýru, schovaný ve stropě jádra v koupelně. Šel jsem za ředitelem pražské policejní správy (pozn. red.: tehdy JUDr. Pavel Hofman) s fešákovou výpovědí a informací, že majitel bytu není doma a nikdo neví, kde je. Hofman měl informaci od ředitele Národní galerie, že obrazy mají cenu 40 milionů dolarů.

Jaká tedy byla další strategie?

„Hofmanův rozkaz byl jednoznačný: „Okamžitě tam jeďte a zachraňte ty obrazy! Protože když v tom domě praskne voda, bude 40 milionů dolarů v pr…!“ Kolegové vzali s sebou technika, aby se dostali do bytu, a úkol splnili. Jenže než přijeli z Hloubětína do Kongresové, ředitel Hofman všechno hlásil tehdejšímu ministrovi vnitra Tomáši Sokolovi. Ten se rozčílil, situaci komentoval jako partyzánštinu, komentoval něco o bláznech a nařídil okamžité provedení řádné domovní prohlídky v hloubětínském bytě.“

Jak jste to provedli?

Kluci přijeli s obrazy, měli je schované v sakách a v bundách, s radostí, že je našli.  Čekal jsem na ně už před Kongresovkou. „Okamžitě tam jeďte ty obrazy vrátit!“ Samozřejmě jsme je jistili speciálním útvarem, aby je někdo cestou nepřepadl. Ale zamotala se situace! Jak ten byt technik otevřel snadno napoprvé, tak teď nastal s novým otvíráním problém. Nakonec se mu to přece jen podařilo. Obrazy vrátili do koupelny, kde původně byly. A pak se tam šla dělat normální prohlídka a obrazy se jako našly. Němečtí kolegové poslali ten čtvrtý z Německa, kluky zlodějský poslal soud do basy.“

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi
Video se připravuje ...
Další videa
Osoby v pátrání