Bachař Olgy Hepnarové: Před popravou se prala o život!

„Klidně spala, vím to dobře, tehdy jsem byl mladý a službu jsem bral moc vážně. Velitel směny nám každému kladl na srdce, jak je důležité, aby k žádné »mimořádce« nedošlo. A tak jsem z té ženské nespustil oči.“ Matka vražedkyně se odvolala k Nejvyššímu soudu ČSSR, který rozsudek přezkoumal a potvrdil. Žádost o milost zamítl premiér Štrougal.

„Tu poslední noc spala kupodivu klidně,“ řekl člověk, který vražedkyni tehdy hlídal. Ležela na obyčejném vězeňském kavalci, v erární hnědé teplákové soupravě, a když pro ni přišli, přijala eskortu nejprve jako něco normálního. „Asi ji zlomilo to, že jsme s ní zůstali s kamarádem sami. Velitel směny jí totiž nejprve přečetl pár vět o tom, že dnes na ní bude vykonán absolutní trest, a odešel. My dva jsme si podle předpisu natáhli bílé rukavice, spoutali jí ruce za zády a vyzvali k odchodu. Ještě v tom prvním poschodí vězeňského bloku to šlo, ale pak se začala prát o svůj život.“

Když dozorce odemkl mříž a otevřel vrata od chodby směřující k cele smrti, vražedkyně se sesunula k zemi. „Začala doslova řvát a ječet, válela se po zemi a pokoušela se nás kopat a kousat,“ vzpomíná prošedivělý muž. „Křičela ‚ne‘ a ‚nechci‘, ‚Nechte mě‘ a myslím, že ji musela slyšet celá Pankrác, i když jsme ji vedli hodně brzy ráno. Ale dva chlapi si se ženskou, notabene s pouty na rukou, poradí. Stejně jsme ji ale museli dílem vléct, a pak dokonce i nést.“

Vražedkyně Olga Hepnarová: Osamělý člověk, stojící mimo společnost! Nechceme ji obhajovat, říkají tvůrci filmu

Oběšení

Finále viděly jen dva páry očí. Olga Hepnarová v předsálí cely smrti ještě jednou vyslechla ortel a jeho zdůvodnění. Pak teprve jeden z katových pomocníků otevřel dveře cely smrti. V místnosti čtvercového půdorysu asi 3 x 3 metry nebylo vůbec nic. Jen ze zdi asi dva a půl metru nad podlahou vyčníval ocelový trn. Na něm byl namotán provaz s oprátkou na konci. Vězeň měl spoutané ruce za zády a na několika místech i nohy. Jeden pomocník měl na starosti oprátku a její vložení na krk, druhý se staral o odsouzeného.

„Poté, co Hepnarová ucítila na krku oprátku, přestala vzdorovat. Došlo ale k tomu, co pak lékař v protokolu označil jako ‚selhání tělesných svěračů‘. Pomočila se, pokálela i pozvracela,“ vzpomíná člověk, který dodnes věří, že podobný osud si masová vražedkyně zasloužila.

Po nasazení oprátky dal jeden z pomocníků píšťalkou signál katovi. Ten po signálu k sobě přitáhl páku, kovový poklop se pod nohama vězně otevřel a tělo sklouzlo asi o půl metru níž. To ale zpravidla nestačilo k tomu, aby odsouzenci byl zlomen vaz. Smrt většinou nastala udušením a u každého po různě dlouhé době.

Před 41 lety popravili největší českou masovou vražedkyni: Hepnarovou na popravu vlekli

Tělo popraveného kat s pomocníky dopravil do strašnického krematoria. Celá trojice dohlížela na kremaci, urnu s popelem pak protokolárně předali řediteli vězení, který ji ještě rok uchovával. Pouze ministr spravedlnosti mohl rozhodnout o tom, zda bude vydána příbuzným popraveného. Jinak byla urna zničena.

Popravy

Od počátku šedesátých let byli popravováni už jen mnohonásobní vrazi nebo takoví, kteří vraždili obzvláště zavrženíhodným a pro oběť trýznivým způsobem. To potvrdil i Aleš Kýr z Vězeňské služby České republiky. Posledním popraveným v České republice byl Vladimír Lulek. Zemřel na šibenici 2. února 1989, protože hrůzným způsobem zmasakroval celou svoji rodinu.

Vše o Olze Hepnarové na Blesk.cz naleznete ZDE