Dopis Katky, která spáchala sebevraždu, rozebral psycholog: Otec ji chápal jen jako sexuální objekt

Podle psychologa Jiřího Jelena vše nasvědčuje, že spáchala tzv. bilanční sebevraždu. Ohlížela se nazpět za svým životem. Ze všech minusů jí nakonec vyšlo, že život není smysluplný, jediné východisko byl podle ní odchod ze světa. „Formulace se už delší dobu připravovaly v její hlavě. To, že to napsala rychle, už byla konečná fáze,“ uvedl Jelen. Co ještě vyčetl z Katčina dopisu?

Dopis: Netuším, kolik let mi přesně bylo, když se mě jeho ruce poprvé dotkly způsobem, který není pro tatínky běžný… Vím jistě jen to, že to bylo v době, kdy byl můj o dva roky mladší bratr velmi malý a ten nejmladší, od kterého mě dělí pět let rozdílu věku, ještě nebyl na světě.

Psycholog Jiří Jelen: „Mohlo by to u otce svědčit pro vyhraněnou pedofilii. Pokud nebyl vlastní, mohlo roli sehrát i to, že neměl k dceři faktický citový vztah. Chápal ji jen jako objekt svého sexuálního uspokojení."

Dopis: Vím, že jsem neplakala. Proč bych také měla? Netušila jsem, že tohle je něco špatného, zlého, něco, co se nesmí. Rozhodně jsem se ani nesmála. Nevěděla jsem, že dělá něco, co si dospělí obvykle užívají. A tak zatímco odraz svého těla vidím tak živě, jako bych na té prokleté posteli ležela právě teď, v myšlenkách mám naprosté neutrálno. A v srdci obrovskou dávku hořkosti, ponížení a zlosti.

Psycholog: „Říká se tomu syndrom přizpůsobení. Když sexuální zneužívání pokračuje několik let, objekt se na to adaptuje, stává se to součástí jeho každodenního života. Navíc děti mají často pocit, že když se svěří, dospělí jim neuvěří. Mívají také pocity viny. Je pak poměrně běžné, že to oběti zamlčují až do dospělosti. Vnitřně pak bojují s depresemi, pocity viny.“

Šokující svědectví sebevraždy: Byl jsem u toho, když Katka skočila pod vlak!

Dopis: Je to již téměř tři roky, co jsem z domu hrůzy odešla… A na nějakou dobu se zdálo, že je všechno perfektní… Jenže skutečnost, že štěstí netrvá věčně, pro celou mou existenci vždy byla naprostou normou. A ta o sobě dává v posledních měsících opět vědět.

Psycholog: „Musel tam být nějaký spouštěcí mechanismus, který jí prožitky vrátil. U těchto lidí stačí, aby se dostali do situace, ze které momentálně nevidí východisko, pak se to všechno vrací. Mohla to být platonická láska, neuspokojení v zaměstnání, cokoliv.“

Dopis: Ještě mám několik hodin na to, rozhodnout se, na které místo poslední kroky, které v životě udělám, povedou… Ve výsledku se bude stejně jednat o kroky sobeckosti a zbabělosti. Dopustím se skutku, který je známý tím, že lidé, kteří se ho dopouštějí, myslí jen sami na sebe a neberou ohledy na ostatní. V tomto směru jsem zcela vinna. Myslela jsem na ostatní vždycky, v podstatě celý svůj život. Ale teď je čas udělat to, co je nejlepší pro mě.

Psycholog: „Je to sebevyvinění. Podle vyjadřování pisatelky lze soudit, že byla inteligentní, měla poměrně pevné morální etické zásady, a tudíž cítila, že něco takového bude společností negativně hodnoceno, potřebovala se nějak obhájit.“

Dopis: V okamžiku, kdy se důvodem pro hádky stalo podezření na sexuální obtěžování malé holčičky, však vzniklo v domě hrůzy hotové peklo. Babička svou vnučku neustále hájila, zatímco on jakékoli nevhodné chování popíral a matka stála vždy na jeho straně.

Macecha mrtvé Katky pro Blesk: Holka je mrtvá, ale my jsme nevinní!

Psycholog: „Z vlastní zkušenosti mohu říct, že před 30 40 lety mámy stály spíš na straně dětí. Tehdy nebyly tolik finančně závislé na svých partnerech jako dnes. Dnes je mnohem obecnějším jevem, že máma ví nebo tuší, a dělá, že nic takového neexistuje.“

Dopis: Já a babička jsme byly viněny v podstatě z každé maličkosti, která se doma stala… Věřím, že se musela celé ty roky cítit podobně jako já. Utrápená, v depresích… přešlo to až v okamžiku, kdy naposledy vydechla… Když je život utrpením, je smrt jedinou záchranou.

Psycholog: „Smrt babičky mohl být okamžik, kdy poprvé skutečně pomyslela na smrt. Odešel jediný člověk z rodiny, který k ní měl blízký vztah a stál na její straně.“

Dopis: Už jsem pochopila, že minulosti nelze utéct. Vždycky se vrátí a udeří ještě silněji než kdy před tím. A já už na to nemám sílu. Bolí to a postupně ztrácím i motivaci se dál snažit s ní vypořádat. Už o to nestojím.

Psycholog: „Minulosti se nikdy nezbavíme, i kdybychom utíkali na konec světa.“

Proč stanice Anděl?

Psychologové v názvu symboliku nevidí. Důvodů, proč skoncovala se životem ve stanici metra B Anděl, může být řada. Třeba ji skutečně podvědomě přitáhl název, ale stejně tak to mohlo být nejbližší místo, nebo ji inspiroval někdo, kdo zemřel na trase B podobným způsobem. Také mohla mít metrem namířeno jinam, ale pak se v jednom okamžiku rozhodla.