Drsný příběh Katky, která skočila pod metro: Její matka sebevrahy opovrhovala!

„Sebevrahy jsem nikdy nedokázala odsuzovat, a to i přesto, že jsem byla celý život silně ovlivňována osobou, která takovými lidmi pohrdá,“ píše Katka v úvodu svého příběhu a brzy se ukáže, že onou osobou myslí svou matku, kterou označuje jejím druhým jménem Blanka.

„Vždy s odporem tvrdila, že nechápe, proč se někteří lidé tak moc snaží všem těm nešťastným duším pomoci a celé hodiny je například přemlouvají, aby neskákali z mostu, na kterém stojí. ‚Je to hovadina. Když jsou blbí, ať skočí. Já bych je nechala. O pitomce míň,‘ říkala zhnuseně. Jako by v tu chvíli mluvila o nějakém hmyzu. O něčem ohavném. O něčem, co si nezaslouží nic víc než zašlápnout,“ popsala Katka, jak její matka o sebevrazích smýšlela.

Její vztah s adoptivní matkou byl podle všeho velmi komplikovaný i na jiných rovinách. Ve svém dopise na rozloučenou dívka do detailu popsala sexuální zneužívání, kterého se na ní dopouštěl její otčím. Žena, která ji měla ochraňovat, jí ale nijak nepomohla a naopak v ní začala spatřovat původce všeho zlého. „Matka se po rozpadu prvního manželství velmi bála, že ji opustí i druhý muž a ona zůstane nadobro sama,“ vysvětlila Katka.

Na svou smrt se těším! Napsala Katka a skočila na Andělu pod metro

Z příběhu, který dívka napsala, se přitom zdá, že měla být pro svou matku vymodleným pokladem. I Blanka si totiž v životě prožila své. První manželství s její velkou láskou ztroskotalo na konfliktech s Katčinou babičkou. Čas neúprosně běžel a Blanka si nakonec domů přivedla nového partnera – „kolosálního grázla“, jak o něm píše zemřelá dívka.

„Zatímco ostatní ženy Blančina věku již měly potomky, ona byla stále bezdětná. A tak na tomto vroubku začala se svým temným králem pracovat. Dlouhé roky se jim to však nedařilo a ona byla nešťastná víc než kdykoliv předtím. Nakonec zjistila, že její zdraví jí počít dítě nedovolí. A tak se rozhodla dostát své společenské roli žádostí o adopci. On neprotestoval. Proč taky? Měl střechu nad hlavou a bylo mu jedno, za jakou cenu si ji udrží...,“ uzavřela příběh, který předcházel jejímu příchodu do rodiny, v níž si prošla peklem.

Z domu hrůzy nakonec Katka v dospělosti dokázala odejít. Prožitá traumata a skutečnost, že byla nechtěným dítětem, se v její duši ale hromadily, začaly ji sžírat deprese, pocity viny a odpor k sobě samé. „V okamžiku, kdy se má biologická matka dozvěděla o mé existenci, jsem se pro ni stala špatnou zprávou, kterou nechtěla slyšet. A v nové rodině jsem byla pouhým parazitem, který svou přítomností narušoval klima a který si zasloužil být zneužívaný, obviňovaný, trestaný a psychicky týraný. Přesně tohle jsem. Špatná zpráva. Parazit. Zmetek. Myšlenky na vytoužený konec mi dělají společnost už velmi dlouho,“ napsala pak v dopise na rozloučenou. O několik minut později skočila ve stanici Anděl pod kola metra.