7°C
Výročí nejhoršího železničního neštěstí v Čechách, 118 mrtvých a stovka zraněných: U Stéblové hořeli lidé zaživa
Nejčernější pondělí, jaké československá železnice pamatuje, bylo čtrnáctého listopadu 1960. U zastávky Stéblová došlo ke srážce dvou vlaků a následnému požáru. Tragédie, která se řadí mezi pět nejhorších vlakových neštěstí v dějinách Evropy, si vyžádala 118 mrtvých. Mnozí z nich uhořeli zaživa bezprostředně po srážce.
14. listopadu 1960 došlo u Stéblové ke srážce dvou vlaků. Tím prvním byl parní vlak na trase z Liberce do Pardubic. Druhým vlakem byl motorák jedoucí z Pardubic do Hradce Králové. Osudného dne došlo ke srážce okolo šesté večer. Podle pamětníků byla velká mlha, tma a zima. I to mohlo mít vliv na několik lidských selhání, která způsobila nejhorší železniční nehodu v dějinách.
Ve stanici Stéblová se krátce před šestou večer vždycky míjel parní vlak ve směru Hradec s motorákem přijíždějícím od Pardubic, který dorazil na druhou kolej. Toho dne ale parní vlak na příjezd motoráku nepočkal. Podle výpovědí svědků starší průvodčí stojící na konci vlaku signalizoval bílým světlem mladšímu průvodčímu uprostřed, že vlak může odjet ani ne minutu po tom, co ve stanici zastavil. Ten dal signál strojvedoucímu a vlak se dal do pohybu. Ani jednoho z nich nezarazilo, že motorák, který tou dobou bývá na vedlejší koleji, tam není, a prý si mysleli, že se minou v následující zastávce.
Na návěstidle svítila červená, ale strojvedoucí nezastavil. Když výpravčí ve Stéblové s hrůzou zjistil, že se vlak rozjel, aniž by počkal na přejezd soupravy v protisměru, snažil se vlak ještě doběhnout a signalizovat strojvedoucímu pomocí světel příkaz stůj, zastav všemi možnými prostředky. Kvůli panující mlze a špatné viditelnosti ho ale strojvedoucí považoval jen za opožděného pasažéra. Tragédii se snažil zabránit i výhybkář, který nasedl na kolo a vlak se pokusil dojet. Na parní stroj byl ale příliš pomalý. Posledním pokusem výpravčího, jak zabránit tragédii, byl telefonát obsluze závory na hradle u Rosic nad Labem. Ve chvíli, kdy obsluha zvedla telefon, vlak zrovna projížděl. K zastavení tragédie by tehdy možná stačilo jen pár vteřin navíc.
Strojvedoucí obou vlaků se vzájemně viděli zhruba na šedesát metrů. Oba začali brzdit, ale vlaky, jedoucí průměrnou rychlostí padesát pět kilometrů v hodině, už nešlo zastavit. Ozvala se rána, která byla slyšet do vzdálenosti dvou kilometrů, a pak ticho. Těžká parní lokomotiva rozdrtila téměř všechny vozy motoráku, kromě toho posledního, který se utrhl. Uvnitř bylo mnoho mrtvých, z nichž ostatky některých nebyly nikdy nalezeny. Staré dřevěné sedačky mnoha lidem amputovaly končetiny a uvěznily je v troskách.
Dílo zkázy dokonal topič v parním vlaku. Podle předpisů shodil oheň na koleje, aby nevybuchl kotel, jenže tam už začal vytékat olej z motoráku, který okamžitě vzplál. Smrtící plameny šlehaly do výšky až pěti metrů a zranění lidé, uvězněni v dřevěném pekle, uhořeli zaživa. Přeživší z vlaku utíkali v nastalé hrůze a zranění byli rozváženi do blízkých nemocnic.
Konečná bilance vlakového neštěstí u Stéblové je 118 mrtvých a 110 zraněných. Na příkaz komunistické strany informovala média o tragédii jen stručně a krátce, na neštěstí se mělo rychle zapomenout. I následné vyšetřování a proces byl rychlý a tichý a pozůstalí odškodněni. Během procesu vyšlo najevo, že starší průvodčí viděl na začátku vlaku jakési zelené světlo a myslel si, že výpravčí signalizuje odjezd. Výpravčí ale v tu dobu na nástupišti vůbec nebyl, nicméně výskyt zeleného světla potvrdilo více lidí. Zdali to byl jen odraz, nebo výplod fantazie, se nikdy nepodařilo zjistit. Při procesu z roku 1961 dostali strojvedoucí, vlakvedoucí, pomocník strojvedoucího a starší průvodčí parního vlaku tresty od jednoho a půl do pěti a půl let vězení.
Témata:
Související
Starší průvodčí totiž nekonal své povinnosti tak jak měl, místo, aby byl ve dveřích nebo na peroně, chodil po vagoně a štípal lístky. Signál dal dopředu proto, že snad zahlédl jakési zelené světlo v blízkosti kanceláře výpravčího a domníval se, že výpravčí dává pokyn k odjezdu. mladší průvodčí ani vlakvedoucí neviděli nic, přesto dali pokyn strojvedoucímu. Ten aniž viděl pokyn výpravčího rozjel vlak, projel návěští nastavené na znamení stůj a prořízl výhybku, nastavenou pro příjezd vlaku od Pardubic. Ještě musím opravit chybné tvrzení v článku, výpravčí nevolal na hradlo u Rosice, ale na hradlo v Semtíně. Tam dlouho nikdo nebral telefon a když ho služba zvedla jen sdělila, že vlak právě projel. Jinak první vagon motorového vlaku se doslova roztříštil o kotel parní lokomotivy no topič v parní lokomotivě, vyhrabával žhavé uhlí, aby nedošlo k požáru, a naopak ho zřejmě způsobil. strojvedoucí motorového vlaku, z kterého zbyla jen změť železa a dřeva zahynul okamžitě. Neporušený zůstal jen poslední vagon motorového vlaku, který se ještě před srážkou utrhl a zůstal stát na kolejích. Trosky odklízeli vojáci a než vyjeli, dostali od velitelů rozkaz pít alkohol, neboť ve střízlivém stavu nebyli schopni trosky odklidit. Zelené světlo viděli i někteří cestující a jeho identita nebyla nikdy zjištěna.