Panáčku, nechcete pomilovat? Emeritní detektiv Vosolsobě vzpomíná na lehké děvy

Pane majore, zavzpomínejte si…

„V roce 1992, kdy jsme spolu dělali první rozhovor, převzal loupeže kolega Miroslav Dočekal a mě zůstala jen ta mravnost. (Úsměv) Ale po pravdě řečeno, novináře víc než loupeže zajímaly holky, co chodily venku.“

Typické figurky si ještě pamatujete?

„Třeba hraběnku. Hodně se líčila, nosila klobouk se závojíčkem a chovala se vznešeně. Měla ráda mladý kluky. Pak se ztratila, Bůh ví, kam zmizela.“

Co bába nákolenka?

„Ta sedávala nebo postávala v Rytířské ulici na rohu Perlovky. To bylo vždycky její: Synáčku, nech se polaskat… Hodně nalitých chlapů se nechalo polaskat. Říkala, že je bezzubá, že nekousne. Tenkrát jsme ji předvedli k nám, prohlížel jsem si ji a zeptal se, na co má ty nákolenky jako brankářka. Odpověděla: panáčku, víte, jak tlačej kolena, když u toho klečím?“

Porodila do kýble na dvorku: Dítě pak chladnokrevně hodila do jímky!

Co jste s ní po předvedení udělali?

„No, co s ní, vždyť jí bylo přes sedmdesát… Pustili jsme ji s poučením: Babi, ne abyste tam pokřikovala, buďte pěkně v klidu! Toho dne jsem se vracel z práce kolem jedné v noci. Babka byla na svém štaflu. Jak mě viděla, hned pokřikovala: Panáčku, panáčku, nechcete pomilovat? Povídám jí, před chvilkou jsem vás vyhodil a už zase otravujete. Jéje, to jste vy? Pak jsem ji tam viděl ještě asi dvakrát, třikrát a babka zmizela.“

Bývaly i holky, které se věnovaly nejstaršímu řemeslu jen dočasně.

„Hezká mladá stávala na Národní. Na otázku cože tam dělá, zněla stručná odpověď: …no, musím vydělávat! Nemám peníze. A co když narazíte na někoho, kdo uvidí, že máte peníze a vezme vás po hubě, zajímalo mě. To se nemůže stát, tamhle mám manžela, on mě hlídá, zněla pohotová odpověď. To je hezké, a co říká vašemu vydělávání manžel? Nic, až si vyděláme, zařídíme byt, skončím.“

Který to byl po sametu rok?

„Začátky, devadesátý druhý… Pak jsem ji tam potkal znovu. To už jsme šlapky nesbírali. Říkám, tak co, ještě nemáte vyděláno? Jo, pane majore, kdybyste věděl! Já jsem vydělala a chlap se na mě vykašlal, že jsem k..va! Teď musím šlapat znova, ten mizera mi všecko vzal.“

Zapomenuté zločiny: Milenci píchala jehly do penisu

Pane majore, setkali jste se někdy se situací, že šlo o život?

„Když byla vražda a souvisela s mravnostním, spolupracovali jsme s oddělením vražd. My jsme šetřili znásilnění. Tam byly skutečně někdy ostré chvíle. Honili jsme kuplíře, i tam šlo do tuhého.

A obchod s bílým masem? Prý nastoupil s příchodem demokracie. Předtím u nás neexistoval?

„Jak se říká, za totáče neexistoval. Šlapky se sem začaly navážet až po osmdesátém devátém. Z Ukrajiny, Rumunska… Import obstarávali ostří pasáci. S nimi jsme se kolikrát museli i poprat. Při kontrole byli hned ve střehu, vytáhli kudly…“

Už pohled na vaši postavu mohl být odzbrojující.

„Oni se mě báli, znali moje jméno, už při jeho vyslovení byli hned ve střehu. Ostatní, neznalí, zůstávali v klidu. Holky to věděly, ty se na mě culily: Pane majore, pojďte, vy to máte zadarmo!

Jak jste na takovou výzvu reagoval?

(Úsměv) „Co myslíte, jaká na tohle mohla zaznít moje odpověď? To bylo po devadesátém roce. Před devadesátým, když mě viděly, radši utekly. I v podniku, když se jim podařilo tam zavítat, nastávala mela. Stačilo vyslovit moje jméno. Utíkaly přede mnou, kudy se dalo, třeba i přes kuchyň. Jen abychom je nechytili a nezkontrolovali.“

Co jim hrozilo, proč se tolik bály?

„Příživa byla trestná do devadesátého roku. Paragraf 203 a paragraf 10. Přečin byl, když holka pracovala a přivydělávala si nekalým způsobem. Paragraf 203 za příživu znamenal, že holka nepracovala a živila se prostitucí. Tam už byla vyšší sazba.“

Antonín se pomstil za poruchu erekce: Ubodal seniorku (†64)!

Tenkrát se proto také vymýšlely čachry s občanskými průkazy.

„Jenže jsme na ně »šikulům« přišli. Sice to vlepovat přímo mistrně uměli, ale my jsme taky nebyli slepí. A to už pro ně bylo horší. Podvod byl trestný čin. Jeden takový kousek mám dodnes schovaný ve svém archivu.“

Používali jste nějaké donucovací prostředky?

„Když se holka několikrát načapala třeba s cizincem, putovala »na Apolinář«. Měli jsme tehdy možnost podle zákona o zdraví lidu děvčata šoupnout na venerologické oddělení k Apolináři na týden nebo 14 dní.“

Pohlavní nemoci byly časté?

„Kapavka byl rozšířená dost. Vyskytl se i syfilis, ale ten nebyl mezi holkami tak rozšířený. AIDS byla u nás v té době ještě velká neznámá.“

A bordely?

„Ty byly po devadesátém roce zařazené do svobodného podnikání. Nebyly to už bordely, ale masážní salóny.“

Z rozhovorů s vašimi kolegy detektivy člověka někdy až mrazilo. S vámi to byly spíš historky úsměvné. Vzpomenete si na tragický případ?

„To byl ten parchant Hrnčiřík. Dostal trest smrti. Přepadával v bytech staré ženy. Dělali jsme na Strakovi, Hojerovi… Taky byly případy, které by bez našeho šetření nemusely pro podezřelého dopadnout nejlíp. Například volala dívenka, patnáct, šestnáct let, že se ji mládenec pokusil ve sklepě znásilnit. Vyjeli jsme na místo činu. Sklep rozházený ona celá umazaná od mouru. Ptáme se: Pamatuješ si pachatele? Vyrazili jsme po stopě, jak nám udala.“

Podivný dárek manželce k narozeninám: Věnoval ji vlastní smrt!

Chytili jste ho?

„Pořád nám to nešlo dohromady. Mezi holkama jsme podle jejího popisu šetřili, nakonec jsme zjistili, že si berunka všechno vymyslela. Dva týdny nás vodila za nos. Pak se přiznala. Byla zamilovaná, ten její ji nechal, ona myslela, že si ho divadýlkem přitáhne zpátky.“

Léčky ale strojily i paničky.

„Dělaly to ty, co se rády couraly po nocích za dobrodružstvím. Přišly pak pozdě domů a tvrdily manželům, že byly znásilněny, přepadeny, omezovány na svobodě… Taky nám dalo chvíli práci, než jsme důvěřivému manželovi prokázali, že mu ženuška lže. Smutnější byly případy, kdy matka kryla milence, který zneužíval její dcerku. Mlčela, protože se bála, aby jí neodešel. Nebo dceruška nesnášela svého otčíma a označila ho za pachatele trestného činu. Někdy se nám dařilo lež prokázat, ale byly případy, kdy se to nepodařilo, i když šlo o skutečné spáchání trestného činu. Viník se třeba u nás na kriminálce přiznal, ale u soudu pak bylo všechno jinak. Bez důkazů lze u soudu těžko uspět. Lump z toho vyšel se zdravou kůží.“

Pane majore, vzpomínáme na minulost. Jací jste byli?

„Jeden na druhého jsme se mohli spolehnout. Oddělení drželo pohromadě. V takové atmosféře byly i dobré výsledky. Přál bych mladým kolegům, aby takovou atmosféru, ve které jsme pracovali my, zažili.“

Do důchodu jste odešel před 16 lety, tedy ještě v plné síle. Proč?

„Kvůli nařízení, které stejně platilo jen několik měsíců, než ho policejní prezidium vzalo zpátky. Komu bylo u policie 57 let, musel do penze, ať byl dobrý nebo špatný. (Úsměv) Věnuji se vnoučatům a mám malého pejska.“

Další díl původně české krimi Mordparta čtěte v Nedělním Blesku!