I proto se nejspíš prezidentem nikdy nestane bývalý šéf Akademie věd a jinak jistě velevážený člověk Jiří Drahoš, jenž právě vyhlásil kandidaturu. „Kandidaturu na prezidenta chápu jako logické vyústění mých vědecko-manažerských postů,“ vstoupil do boje. Jestli mu tohle příšerné vědecko-korektní klišé sepsal šéf kampaně, měl by mu hned dát padáka, jak to v TV dlouho dělal americký prezident Donald Trump.

Jestli totiž chcete oslovit voliče, musíte je nejdřív pozitivní emocí chytit za srdce a až poté přidat logické zdůvodnění, ví se už od antiky. Takhle prostě my, vesměs přízemní lidé, fungujeme. Moc proto nepřekvapí, že Drahoš zatím chytl za srdce hlavně šéfa TOP 09 Miroslava Kalouska a donedávna i jeho parlamentního podržtašku a nyní znovu šéfa STAN Petra Gazdíka, kteří mu hned dali podporu. Anebo i polibek smrti.

Video
délka: 00:21

Nový kandidát na Hrad: Akademik Drahoš chce být prezidentem. Twitter Jiřího Drahoše

Drahoš tak hned má potenciál asi osm procent voličů, které tyhle dvě strany právě dají dohromady, když pozitivně naloží s předvolebními preferencemi. Navíc si zakládá na tom, že chce být nadstranický kandidát i prezident. A taky že nechce být žádný antiZeman, takže se do současného prezidenta hned s gustem otřel ohledně jeho slabosti pro Východ, čínskou společenskou stabilizaci nebo napínání české ústavy.

To vše je samozřejmě sympatické, na rozdíl od Polska, Maďarska a Slovenska historicky patříme na Západ. Problém je, že Drahoš musí být i nebýt antiZeman, má-li současného prezidenta aspoň ohrozit. To ale znamená, že nikdy nebude tak autentický jako často až obludně autentický Zeman. Problém je, že až moc Čechů Zemanovu obludnou autenticitu upřímně miluje úplně stejně, jako v průzkumech milují lékaře a vědce. Jenže zatímco v průzkumech se děláme lepší, než jsme, za plentou u volební urny rádi býváme sami sebou. Výsledkem je Zeman na Hradě.

Praxe navíc ukazuje, že většina voličů na Hradě nechce ušlechtilé nadstranické nadlidi, ale přízemní a dobře čitelné politiky, jejichž funkci si navíc mnohdy pletou s exekutivní rolí premiéra. Není to nic nového, s Českem se to táhne už od první republiky, paradoxně taky parlamentní demokracie: zatímco si většina Čechů dnes vzpomene na jméno aspoň jednoho ze dvou tehdejších prezidentů, málokdo vyjmenuje jediného premiéra – a že jich bylo. Tolik za naši parlamentní demokracii.

Je to vlastně ironie: čím víc různí prezidentští kandidáti zkouší být apolitičtí, tím víc politické prezidenty od Havla přes Klause až po Zemana máme. Nikdo se proto nikdy nestane prezidentem z ušlechtilého politického vakua. Včetně sebeváženějšího vědce.

Fotogalerie
5 fotografií