Komentář: Politici by měli děkovat Iráčanům. O takové blamáži ani nesnili

Politicky korektní mise se ale nakonec mění v ošklivou blamáž. Několika desítkám z téměř 90 Iráčanů se u nás záhy začalo natolik „stýskat po domově“, že se místo návratu do Iráku postupně pokusili utéct do bohatého Německa. Tam míří i většina současných uprchlíků, jen to na rozdíl od „českých“ iráckých křesťanů hrdě říkají i do TV kamer. To vám mimochodem napoví jisté věci o křesťanství: „Nebudeš lhát“, zní osmé přikázání. Ostatně zeptejte se lidovců.  

Ředitel gymnázia: Islámská propaganda v naší škole? Ne, konfrontace s realitou

První skupinu Iráčanů teď zřejmě čeká vrácení z Německa do Česka, zatímco druhá – zadržená ještě u nás – požádala o návrat do vlasti. Vše se tak nakonec scvrklo na obvyklou debatu, kdo zaplatí jejich cestu do Iráku. Horší PR si uprchlíci nemohli v Česku způsobit.

Naši politici teď musí plesat radostí: nonstop nás přesvědčují o tom, o čem je nonstop přesvědčujeme my sami, tedy že uprchlíci jdou jen za lepším životem, takže nemají žádné právo na naši pomoc – a oni nám teď sami dají v přímém přenosu za pravdu! Takhle negativní a navíc i uvěřitelnou blamáž si nezaplatíte ani v politice. Třeba prezident Miloš Zeman kvůli tomu hned musel znovu mezi lidi.  

Hojně medializovaná anabáze samozřejmě nabízí prosté cynické zdůvodnění: iráčtí křesťané prostě českou neziskovku jen zneužili k tomu, aby se dostali do Evropy a vyhnuli se tak obludné migrantské kalvárii, a to včetně placení nekřesťanských peněz pašerákům. Česko pro ně ve skutečnosti nebylo nic jiného než přestupní stanice na cestě do Německa. A tklivé TV příběhy nic jiného než obyčejné lži.

Největší ironie ovšem je, že příběh iráckých křesťanů politici teď používají k úplnému opaku toho, k čemu ho používali původně: totiž že pomoc může dobře fungovat, když si stát vybere své vlastní vhodné uprchlíky, kteří rozumí naší (ne)víře. Možná ale mysleli pomoc, jak se bezpečně dostat do Německa.