Reportáž z čínské vojenské přehlídky: Nefalšovaná totalitní radost v praxi
Vojenskou přehlídku v Pekingu, na niž přijel i český prezident Miloš Zeman, doprovázela přísná bezpečnostní opatření. Hosté museli počítat až s pětihodinovou časovou rezervou a důkladnými prohlídkami. Přímo z místa je popsal reportér Blesku David Vaníček.
Na budíku máme 4:20 místního času, přestože vojenská přehlídka začíná až v 10 hodin, kvůli bezpečnosti je třeba už krátce po páté projít kontrolou. Náš řidič dostal pokyny, kde nás nabrat a kde vyložit. Ulice, i ty nejširší silnice, jsou prázdné. Byly i během dne. Centrum je na řadě míst uzavřené a zajít si na večeři byl problém. Obchody i restaurace mají většinou kvůli přehlídce také zavřeno.
Náš mikrobus přijíždí k pompéznímu zemědělskému paláci ověšenému rudými prapory, pro dnešní akci je na parkovišti také improvizovaná "celnice" pro bezpečnostní kontroly. Kromě novinářské akreditace musíme mít ještě tři kartičky a rudou knížku s pozvánkou, bez té bychom se na náměstí nedostali.
„Té vody se musíte napít,“ upozorňuje mě před vstupem do bezpečnostní zóny policista. Nechápu, až po minutě mi dojde, že chce, abych sám na sobě otestoval, jestli nepronáším v lahvi něco jedovatého. Napiju se tedy a až pak mohu projít k dalšímu scanneru. Po něm si nás stranou bere ještě policistka a provádí osobní prohlídku, ani jedno pípnutí detektoru kovů neopomíjí a zkoumá opasek, knoflíky i prstýnek na ruce.
Kolegové z České televize a Novy jsou odstaveni, ochrance se nelíbí, že mají bezdrátové mikrofony, ačkoliv je týden před odletem psali na seznam techniky, dnes je nesmějí použít a ochranka je nutí, aby je odložili. Jenže není kam. Žádné boxy ani schránky tu nejsou. Asi 15 minut tedy čekají na řešení, mezitím se u nich vystřídají organizátoři, najednou je po problému a odcházíme společně do dalšího autobusu. Když jsou plné všechny, jedeme v koloně na náměstí Nebeského klidu.
Až na něj ale mohou jet jen VIP hosté, třeba váleční veteráni. Nás vykládají asi kilometr od centra a musíme pochodem pěšky. Na ploše náměstí už znějí budovatelské písně, zvukaři zkoušejí mikrofony a plochu opakovaně projíždějí kolony metařských vozů. Zdá se, že na každého hosta je tu jeden organizátor, v nadsázce řečeno. Dobrovolníků a lidí s visačkami „štáb“ jsou tady tisíce. A každou minutu nám někdo gestem ruky ukáže směr, jakým máme jít, často ale jeden ukazuje vlevo, druhý vpravo. Jeden vás pustí, druhý zastaví. Řada z nich má prostě funkci pro funkci, ač jsou nefunkční.
Před palácem, jehož čelo zdobí portrét Mao Ce-tunga, se rozšuměly fontánky. Přicházejí i hosté, kteří se s pozvánkami hrdě fotí před palácem a září nadšením. Prýští z nich nefalšovaná radost… Z tašek, které máme připravené na vyhrazených místech, vytahuji mávátko s čínskou vlajkou. Nacházím také pláštěnku, kšiltovku s logem 70. výročí, bonbóny i malou zelenou lahvičku s něčím, co voní jako tygří mast.
Začíná přehlídka. Celá tribuna, kde jsme našli místo i my, odměňuje potleskem jihokorejskou prezidentku, na obří plazmové obrazovce běží záběry z jejího příchodu. Pak přichází Miloš Zeman, tomu nikdo netleská, ale má jednoznačně nejdelší prostor v záběru. Ne proto, že by chtěl, ale proto, že mu zdraví nedovolí jít s hůlkou rychleji. Další potlesk věnují lidé před námi také Vladimiru Putinovi. Žena o dvě řady níž spojuje čínskou a ruskou vlajku a nadšeně jásá.
Po skončení vojenského marše nastává chaos. Pracovník tiskového centra se někam ztratil a jeho kolega, který je označený praporkem Press centrum, kam míříme, se po asi půlkilometrové chůzi sám ztratil a volá přítele na telefonu. Po dalších 30 minutách nás konečně dovede tam, kam má.
Těším se, až materiály zpracuju a dám si čínské pivo. Snad bude otevřeno, Číňané dnes mají státní svátek a není jasné, jestli se život v centru Pekingu po té velkoarmádní parádě vrátí zpátky tak rychle.
Myslím,že tento rádoby reportér,by spíš měl přiznat,že to pro něj byla podívaná na kterou bude vzpomínat celý svůj život.Sorry kdo z nás by takovou přehlídku vidět nechtěl.Můžeme požádat Stropnického,ovšem to by byla podívaná.Děs a bída.