Jeho životní láskou byla pražská Bohemka. Ta pravá Bohemka, která je jen jedna. Moje srdce patří Spartě. Když se Lukáš pracovně přestěhoval na Letnou, říkal jsem mu, že zradil Klokany. "Rozložím vám ten váš klub zevnitř," smál se. Smál se často a rád a všichni ze školy měli rádi jeho jemný inteligentní humor. Smutného jsem ho zažil dvakrát. Když mi říkal, že kariéru fotbalisty musel ukončit kvůli zdraví a když se trápil kvůli Střížkovu, který si značku Bohemians nárokoval.

Úspěšný sportovní komentátor, úspěšný sportovní manažer, úspěšný a spokojený táta. Bylo toho hodně, na co mohl být pyšný, ale nikdy nezpychnul, nikdy se na nikoho nepovyšoval. V dravém fotbalovém byznysu působila jeho slušnost jako zjevení.

V roce 2004 mi sehnal dva lístky na kvalifikační utkání Česko - Nizozemsko. Vzal jsem tátu. Měli jsme sraz před stadionem Sparty. Utkání začínalo za 15 minut a Lukáš pořád nikde, byl jsem dost nervózní, ale byl jsem přesvědčen, že slovo dodrží. Pak se objevil rozesmátý Příba, strčil mi dva lupeny a zmizel. Češi tehdy přejeli Holanďany 3:1.

Dnes se Lukášovo zelenobílé srdce zastavilo. Dotlouklo na Spartě, která se stala jeho druhým domovem. Já seděl v redakci a měl psát zpravodajství. Jenže hlavou mi běžely vzpomínky na školní večírky, na Barošovo památné sólo na 3:1 a na Příbův široký úsměv...