I ve skutečném životě provází Angeliku, tedy herečku Michèle Mercier (71), vášeň, zklamání, sultáni a princové, jen piráta nahradil dobrodruh podobné kategorie: automobilový závodník (její druhý manžel). Nyní žije usměvavá paní Michèle osaměle, bez mužů, bez potomků, bez peněz, bez velkých rolí a bez koček.

Vždycky mě bavilo, jak Angelika pláče: tiše, hluboce, s dmoucími se ňadry nad pevným korzetem. Když zašeptala jméno své životní lásky, vypadalo to, jako by posílala divákům vzdušný polibek. Byla tak nevinná a přece spala s kdekým (ehm, básník Špína).

Jako by jeho veličenstvo čtenář vždycky musel dostat to, co chce, a vždy podle vzorce: „Nic tak člověka nepotěší jako cizí neštěstí.“

Paní Michèle Mercier není zdaleka jediná, komu se to přihodilo. Od chvíle, kdy se stala Angelikou, si v jiných rolích už ani neškrtla. Režiséři všech filmů po Angelice vždy řešili stejný problém: jakmile se na scéně objevila paní Michelle, nepřišla její postava, ale Angelika, a když neřekla to své: „Joffrey“, divák odcházel zklamán.

Není jediná, koho to potkalo, ale je to stejné jako očekávat od pana Šimánka, že se bude na požádání zmenšovat, od pana Brabce, že bude na věčné časy všem říkat „soudruhu“, případně žádat pana Chudíka, aby vám operoval kýlu.

Poslední díl Angeliky (Angelika a sultán) nemusel být poslední, chystalo se další pokračování, ze kterého sešlo jen kvůli nedorozumění hlavní herečky a producenta. Přejme paní Mercier, aby se dočkala ještě jedné velké životní role, při které jí všichni odpustí, že to svoje „Joffrey“ neřekne.