Na to vzpomíná i čtenářka Miloslava Provazníková z Plzně. „Měli jsme chatu pod Vimperkem, a pokud jsme nechtěli do města na nákup, čekali jsme na kolečkovou sámošku, jak jsme jí říkali. Často se stalo, že se někde zapomněla, prostě přijela pozdě, takže na návsi jsme čekali někdy i hodinu. Mobily tehdy ještě nebyly,“ vzpomíná čtenářka Provazníková.

O zpoždění nebyla nouze, na jihu Čech zajížděly prodejny až do tisícovky vesniček. A sortiment se neomezoval jen na jídlo, k mání bylo i nejnutnější zboží jako drobné nádobí nebo i textil. „Toho čekání ale nikdo nelitoval. S ženskýma jsme probraly, co se dalo. Každý si ale hlídal své místo ve frontě, jakmile sámoška přijela, kdo neměl od minule objednané nedostatkové zboží jako třeba uzeniny, často se na něj nedostalo. A na ty poslední v řadě nezbýval skoro ani chleba. Ale pěkně jsme si všichni pokecali,“ uzavírá s nadhledem Miloslava Provazníková.