Nebyl by to ale chytrý československý člověk, kdyby nedokázal obejít i toto úřední nařízení. Jak se to dělalo, vylíčil čtenář Blesku Rudolf Měchenický z Prahy. „Měli jsme známé v Uherském Hradišti. Bez vlastní slivovice by nemohli být a hlavně měli velkou spotřebu,“ líčí čtenář Měchenický. Pálit tehdy mohli členové zahrádkářského spolku, aby vše šlo úředně ohlídat. Samozřejmě byly i černé palírny, ale tam se riskovalo, že závistivý soused, kterému se švestek moc neurodilo, šťastnějšího pěstitele udá. A hlavně kvůli »namátkovým« kontrolám se nějaký úřední papír ukázat musel...

„Známí mě požádali, abych se zapsal mezi zahrádkáře. Tím prý dostanu potvrzení, které jim pak dám a oni si budou moci vypálit o to více slivovice,“ prozrazuje fintu Rudolf Měchenický. Co na tom, že bylo potvrzení z pražského Smíchova, kde člověk o švestku nezavadil. Úřednímu šimlovi se vyhovělo, takže bylo vše v pořádku. „Kolik známých takhle obtelefonovali, nevím, ale asi hodně, slivovice měli vždycky dost,“ zakončuje čtenář Blesku.