Handicapovaná Martina (26): „Lidé si myslí, že jsou postižení chudáci“
Mezi pětici superhrdinů letošního ročníku projektu Srdcerváči se ve spotu a v kampani fotografickým aparátem ohání Martina - mladá žena s širokým úsměvem, velkýma očima a diagnózou dětská mozková obrna. Podle ní jsou i v dnešní době zdravotní potíže stále obklopeny předsudky zdravých lidí, kteří handicapované buď považují za chudáčky, kteří potřebují lítost, nebo neví, jak se k nim chovat. Ráda by vydala publikaci fotografií lidí s handicapem, kterou chce ukázat jejich sílu, odhodlanost a optimismus.
Šestadvacetiletá Martina prožila své dětství tak trochu jinak. Narodila se totiž s dětskou mozkovou obrnou. „Proto jsem v dětství trávila mnoho času po nemocnicích a v léčebnách, kde jsem se přirozeně pohybovala mezi lidmi s postižením,“ upřesňuje Martina.
Ve svých čtrnácti letech pak začala fotografovat lidi okolo sebe. O deset let později vytvořila fotografickou publikaci o vozíčkářích s názvem Jdeme dál. V tom samém roce vyhrála za jednu z těchto fotografií i cenu Canon Junior Award v prestižní soutěži Czech Press Photo.
„Zdravotní postižení je i v dnešní době stále obklopeno předsudky takzvaně zdravých lidí. Někteří si myslí, že jsou handicapovaní lidé chudáci, hodní politování, a často ani nevědí, jak se k nim chovat,“ míní Martina. Má vystudovanou nejen fotografii, ale v současné době dokončuje i bakalářské studium psychologie. V obou profesích se věnuje a i nadále hodlá věnovat především pomáhání lidem se zdravotním postižením.
I když narazí na omezení, tak bojuje
Ráda cestuje a objevuje svět a nová místa. Ráda poznává nové lidi, užívá si dobrého jídla, miluje posezení v kavárně s přáteli, výstavy, divadlo, kino, a hlavně fotografování lidí. Ačkoliv to vše vypadá idylicky, Martina přiznává, že její handicap ji přeci jen v jejích snech někdy omezuje, ale když na nějaké takové omezení narazí, nevzdá to a bojuje, aby dosáhla toho, co si přeje.
„Určitě mi moje postižení dalo vnitřní sílu a vytrvalost a velkou dávku pokory k životu i lidem. Dovedlo mě to k setkávání s postiženými lidmi, a to mě přivedlo k fotografování a psychologii,“ vypráví.
Momentálně by ráda vydala publikaci svých fotografií, v níž představuje život lidí s handicapem. „Svou fotografickou publikací chci ukázat životy handicapovaných a jejich sílu, odhodlanost a optimismus navzdory jejich postižení. Potřebují sice více pomoc druhých, ale i přesto mohou žít plnohodnotný život. Seznámím vás na fotografii se životy dvou lidí na vozíku: Hankou a Tomášem,“ vysvětluje Martina.
Kniha má postiženým ukázat, jak dál aktivně fungovat
Tomáš je čtyřicetiletý aktivní sportovec, má poškozené jen nohy a zdravé ruce. Je soběstačný, při většině úkonů se obejde bez cizí pomoci. Hanka je mladá veselá dívka od narození těžce postižena dětskou mozkovou obrnou. „Na rozdíl od Tomáše se o sebe sama nepostará a bez cizí asistence se neobejde. Musí mít asistenta dvacet čtyři hodin denně. Nemůže ani mluvit, přesto je usměvavá a snaží se malovat pusou,“ popisuje Martina.
Chtěla, aby se tato kniha dostala nejen do rukou veřejnosti, ale také do center a nemocnic, kde s handicapovanými pracují, aby lidem, kteří po úraze skočili na vozíku, pomohla. „Ukáže jim, že i s postižením mohou dál aktivně fungovat, sportovat a dělat to, co je baví,“ upřesňuje.
Poprvé v historii tak Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP) a projektu Srdcerváči spustili crowdfundingovou kampaň na portále Darujspravne.cz. Na to, aby její kniha mohla vyjít alespoň v pěti stech výtiscích v dobrém nakladatelství, které má zkušenost s fotopublikacemi, musí sehnat 150 tisíc korun. Přispět na vydání knihy můžete až do 10. prosince 2016.
..však slušný člověk jim přednost dá, protože ono se dostat byť i jenom o berlích kamkoli, natož někde s nimi stát frontu, není žádná legrace. A to nepíšu o vozíčkářích atd. Já, když dám invalidovi přednost, tak ne protože ho lituji, ale protože mu chci usnadnit situaci. Asi se mezi nimi najdou i podrážděnější, ovšem ono žít pořád s bolestí, to není žádná legrace. Možná by si každý člověk měl vyzkoušet být den na inv. vozíku. Snad bychom k sobě pak byli ohleduplnější.