Vrátit, co bylo ukradeno. To je odjakživa součást elementární spravedlnosti. Bez ní nemůže žádná společnost dlouhodobě existovat. Se spravedlností nejde čekat na to, až někdy budeme v lepší ekonomické situaci. S názorem, že ekonomika má přednost před právem, máme přece docela čerstvou zkušenost, která není právě nejlepší.

Církvím se navíc vrací jen část toho, o co přišly. Zdaleka ne všechno. Výsledkem je kompromis, který přinese jednu důležitou věc – takzvanou odluku státu a církví. To znamená, že stát už za čas nebude dávat peníze na platy duchovních. Teď jsou kněží placeni z daní nás všech, tedy i těch, kdo jim nemohou přijít na jméno.

A v neposlední řadě – vrácení nemovitostí a pozemků pomůže rozvoji venkova a obcí. Plno staveb i pozemků už léta chátrá a leží ladem jen proto, že nebyly vlastně ničí – církve nevěděly, jestli je dostanou zpět, stát nevěděl, jestli mu zůstanou. Teď získají vlastníka.

Hlavní výhradou, kterou lze proti církevním restitucím mít, tak je, že přišly pozdě. Za to ale mohou předchozí poslanci a vlády, ne ti, kdo jsou ve Sněmovně teď. Ti zaslouží pochvalu.

Je mi jasné, že se mnou mnoho čtenářů nemusí souhlasit. Své názory pište na e-mail pavel.safr@ringier.cz.