Celý červenec se Blesk věnuje v projektu Srdce pro vás Národnímu ústavu pro autismus – NAUTIS. Jednou z jeho služeb je provoz domova se zvláštním režimem pro osoby s autismem a problémovým chováním. V Libčicích nad Vltavou nedaleko Prahy žije šest lidí a dalších deset se o ně každý den stará. „Snažíme se, aby to tu vypadalo jako v normální domácnosti. Klienti nám pomáhají s vařením, uklízením či prací na zahradě. Když je tu potřeba něco udělat, snažíme se je zapojit,“ říká Šulcová.

Jde o muže ve věku 23 až 32 let, autisty s lehkou až těžkou mentální retardací. Někdy je s nimi kvůli jejich hendikepu těžké pořízení. „Jeden z nich je autoagresivní, takže se mlátí do hlavy. Jsou tu i klienti, kteří napadají nás a také ničí zařízení domova,“ popisuje.

Podle ní není samotné zvládnutí incidentu, který trvá většinou maximálně pět minut, nejtěžší na její práci. „Horší je to čekání. Když vidíme, že je klient nervózní, víme, že se něco stane. Ale nevíme, kdy to přijde, jestli se popereme nebo se to jen vyřeší nadávkami. Čekání je psychicky náročné,“ uvádí Kateřina Šulcová.

Různé konflikty se v domově odehrají v průměru jednou za týden. Většinou jde o útok na personál, výjimečně i na spolubydlícího, naštěstí jen ojediněle na cizí osobu. Spouštěč agrese je u každého jiný. „Třeba u Martina je to jeho vlastní chyba. On něco zkazí a my víme, jak to dopadne. Třeba vyjde z pokoje, my ho pozdravíme a on bouchne, protože chtěl pozdravit první. V tu chvíli to vnímá jako svoji chybu, že to nestihl,“ popisuje ředitelka. U jiného klienta je spouštěčem bouřka. „Adam má z bouřek úzkosti. Takže se od nás nechává zamknout v pokoji, protože se bojí, že nám ublíží,“ vysvětluje Šulcová, podle které nejde o klasický ústav. „Osvědčilo se nám brát klienty jako partnery a kamarády. Oni nás neberou jako šéfy,“ tvrdí.

Mají druhý dům

Kromě domu v Libčicích má NAUTIS ještě pobočku pro dva klienty v Praze-Bohnicích. Rovněž jde o celoroční pobytové zařízení a bydlí v něm mladší klienti, kteří ještě chodí do základní školy.

Mysleli, že jsou tu za trest

Domov funguje od roku 2009, kdy se zřídil na popud matky jednoho z klientů, která se svého syna bála a nevěděla, co s ním dělat. Vzdala se tak rodičovských práv a NAUTIS dostal peníze na zřízení domova. Osazenstvo se příliš nemění, téměř všichni tam bydlí od začátku. „Zprvu jsme u některých měli problém, protože si mysleli, že jsou tu za trest. Museli jsme jim vysvětlit, že to tak není,“ vzpomíná Kateřina Šulcová s tím, že nyní to tam všichni berou jako svůj domov.

Chodí ven na procházky

Klienti domova nejsou jen celý den zavřeni v domě. Všichni chodí často na procházky do okolí nebo jezdí na výlety. Jeden z nich má dokonce práci v chráněné dílně. „Každý den jim něco vymýšlíme. Když pak není venku hezké počasí, doma se třeba koukají na televizi,“ říká ředitelka.

Jezdí i k rodičům

Klienti se stále stýkají i s rodinami. „Všichni mají velmi fungující rodiny. Takže si je často berou domů, nebo přijíždí na návštěvu,“ říká Šulcová. Podle ní ale není pravděpodobné, že by se některý z klientů vrátil domů natrvalo. „Autismus není léčitelný. Je pravda, že někteří už mají incidenty jen jednou za čas, ale pořád se dějí. Rodiče by na ně neměli sílu,“ myslí si.

Video: Hasiči zachránili seniorovi život

Fotogalerie
7 fotografií