Blesk se v červnu v rámci projektu Srdce pro vás věnoval tématu hospicové péče. Všechny články, kontakty i vše o možnosti zapojit se do pomoci je na stránkách www.srdceprovas.cz. Najdete tu i tento rozhovor.
O rodině
Jak dlouho jste v Hospicu Dobrého Pastýře? A jak jste se sem dostal?
„Jsem tu asi dva měsíce. A jak jsem se sem dostal? Mám ochrnutou ruku a mám rakovinu jater.“
Kdy vám to doktoři řekli?
„To už ani nevím. Už je to delší dobu. Léčil jsem se na rakovinu a už to nebylo zvládnutelné. Proto lékaři ukončili moji léčbu a jsem teď tady.“
Jak jste se o hospicu v Čerčanech dozvěděl?
„Oni mě sem přímo šoupli. Byl jsem v nemocnici v Táboře a tam byla snaha nevyléčitelné pacienty někam umístit.“
Co vaše rodina? Pochází z Tábora?
„Bydlel jsem tam jen já a moje přítelkyně. Tu pořád mám a občas za mnou přijede sem. Aspoň mám chvilku společnost. Vymění mi i prádlo a tak dál. Jsem rád, když ji vždycky vidím.“
A co zbytek rodiny? Jezdí za vámi?
„To jsou už velké děti. Já jsem s manželkou rozvedený a s dětmi jsem v minimálním kontaktu. Vídám se jen s dcerou, s klukama vůbec. Po rozvodu se přiklonili na stranu manželky…“
A to vás ani rakovina znovu nespojila?
„To ne. Tak ještě že mám tu přítelkyni, zaplať pánbůh.“
O rakovině
Jak zde trávíte svůj čas?
„Mám toho dost. Buď vyrazím na hudební akce, které jsou přímo v areálu, anebo mám na pokoji televizi. Chodím i na nehty, vousy… Musím se o sebe starat. Jen ta ruka je už mrtvá. Ale vlastně jádro pudla jsou ty játra.“
Ta ruka s tím také nějak souvisí?
„Ne, to ne. To jsem si udělal sám, když jsem nešikovně upadl. To se stane.“
Probíhá ještě léčba? Jak to funguje?
„Léčba neprobíhá už nijak. Dostávám nějaké léky, abych byl stabilizovaný, ale už je to, jak se dá říci, finiš.“
Vzpomínáte si na tu chvíli, když vám lékaři řekli, že už se neuzdravíte?
„Já jsem tak trochu flegmatik. Tak bych řekl, že to beru tak, jak to je. Co se dá dělat…“
O smrti
Jak to zvládáte, když víte, že vás nedokážou vyléčit?
„Vůbec na to nemyslím. To je moje heslo, kterého se držím. Netlačím na pilu…“
Přemýšlel jste, zda chcete něco ještě stihnout zažít?
„To se nedá. Žiju tady, koukám na kámen, to žiju. Támhle jde třeba nějaký pán. Snažím se žít tady a teď, takhle bych to řekl. Nic jiného.“
Řekli vám doktoři nějaký časový výhled?
„Ne. Neřekli mi vůbec nic. Já vím, co mám, a s tím počítám. Když jsem ještě byl v nemocnici, tak jsem tam viděl pána, který zřejmě měl to stejné jako já a to bylo docela hrozný.“
Máte pocit, že se ta nemoc nějak mění po dobu, co jste tady?
„Cítím se dobře a žádné bolesti nemám. A po psychické stránce je mi lépe od doby, co jsem pryč z nemocnice. Tam jsem měl kolem sebe třeba ležáky, kteří se nehýbají vůbec. Teď tady v hospicu je naprosto úžasný, ochotný a vstřícný personál a chodí za mnou tady rehabilitační sestra, to je moje sluníčko.“
Čeho se bojíte?
„Já fakt nevím, jak to skončí a jak to bude postupovat. Já se na to vlastně ani neptám. Ale kdyby to bylo jako ten chlap v nemocnici, tak potěš pánbůh.“
Hodně lidí by přemýšlelo, co s nimi bude…
„No to možná. Ale tohle jsem usekl. To nemá cenu a musí se žít ze dne na den. Žiju, jak můžu.“
Je něco, co byste si ještě přál?
„Jsem flegmatik a snažím se vše brát tak, jak to je, ale přál bych si, aby konec byl rychlý… Abych se vyhnul nepříjemnému období, kdy se leží jen na posteli.“
