Vychovává Pavla (16), dvojčata Violu a Valerii (17) a Dianu (18). Život se s Eliškou nemazlil. Přála si mít velkou rodinu, ale s manželem děti neměli. Proto si adoptovali Tomáše (29) a Verunku (24), kteří už žijí vlastní život. Když byly ale děti malé, přišla krutá rána. Její muž náhle zemřel na rakovinu slinivky.
Po pěti letech smutku, bylo jí 38 let, si vzala z dětského domova v Brně Pavlíka. Tři roky nato k němu přibyly ze Zlína ještě tři sestry – Diana a dvojčata Viola a Valerie.
„Život bez dětí by byl prázdný. Jsem milující, ale umím je i pokárat. Dělají mi radost. Jsou slušné a pracovité. Lidé je tu vzali, jako by tu žily odjakživa. Na barvě pleti nezáleží. Vedu je k tomu, aby byly připraveny do života,“ říká Eliška.
Ukazuje, jak společně vytapetovali či složili nový nábytek. „Spolu i vaříme a nemáme schválně myčku, protože ze začátku na ni nebudou mít,“ připomíná Eliška.
Všechny děti budou v od září jezdit do odborných učilišť v Uherském Brodě. Nejvíc má na bedrech Diana. Byla na internátě, a když jí bylo 16,5 roku, otěhotněla. „Byl to šok. Přiznala se až v pátém měsíci. Máme ročního Damiánka. Zbabrala si život. Má jen mateřskou, ale školu dodělává. To musí,“ přiblížila máma pěstounka. Holky už se o malého dovedou postarat. Na druhou stranu je to prý vynikající antikoncepce pro ostatní. Vidí, co to obnáší.
Eliška děti vede k tomu, aby si vážily věcí i peněz. „Máme doma všechno, ale abychom se vyrovnali ostatním, je to složité. Musíme si holt umět poradit. Holkám jsem šila šaty na ples, pletu. Z 60 vajec dělávám domácí nudle. Teď si děcka přivydělávala na brigádě u obce. Pavlík chtěl značkové tenisky, Valerie šetří na autoškolu. Všichni si tisícovku schovali na vánoční dárky,“ vypráví pěstounka a srší z ní energie.
„Troufám si říct, že je zvládám, a jsem na ně pyšná. Nemám se za co hanbit,“ říká moravskoslovenským nářečím.
Čím děti budou?
Pavlík – instalatér, 1. ročník
Valerie – obráběčka kovů, 2. ročník
Viola – krajinářka, 1. ročník
Diana – pekařka, 3. ročník
Do školy musí vstávat brzy. Autobus jim jede v 5:20 nebo v šest. „Já zatím vařím, hlídám malého a ještě se starám o maminku (72), která s námi žije. Jsem 20 let doma, ale ještě nikdy jsem se nenudila,“ směje se Eliška.
Chcete pomoci?
Můžete pomoci i vy! Znáte někoho, kdo by byl výborným pěstounem? Nebo sami uvažujete o přijetí dítěte do pěstounské péče? Informace najdete na stránkách www.hledamerodice.cz nebo vám poradí na bezplatné telefonní infolince 800 888 245.
Ti, co si chtějí děti ale vzít, musí počítat s tím, že výchova něco obnáší a jsou chvíle dobré i zlé. „Musíte obětovat svůj volný čas, nehledět jen na sebe. Odpadnou zábavy, kamarádky. Jsem stále s nimi, 20 let jsem nikde nebyla. Člověk ale musí něco obětovat, pokud z nich něco chce mít. Těší mě, že Verunka, kterou jsem vychovala a která je vdaná a má syna Míšu (2), se k nám stále vrací. Napsala mi: »Jsi ta nejlepší maminka na světě« a to je pro mě nejvíc,“ říká Eliška Jurásková.
Kdo se může stát dlouhodobým pěstounem?
● Není třeba speciální kvalifikace, ale zdravotnické nebo pedagogické vzdělání je výhodou.
● Pěstouni by měli mít zkušenost s výchovou vlastních dětí.
● Pěstounskou péčí si nelze kompenzovat rodičovské tužby. Musíte počítat s možností kontaktu s biologickou rodinou dítěte.
● Nebudete v tom sami, každý pěstoun má ze zákona nárok na podpůrné služby.
● Nesmí jít o osobu dlouhodobě nezaměstnanou, která by si pěstounstvím řešila svou finanční situaci.
