Od té doby, co vychovával děti, staly se pro něj tím nejdůležitějším. Na hokej doma nemá žádnou památku. „Všechno jsem rozdal. Tu zlatou medaili z Prahy už taky nemám,“ mávl rukou smějící se jubilant, jenž se čtvrtý měsíc zotavuje po amputaci části levé nohy.

Jak se vám po operaci daří?

„Mám se tak, jak mi to můj stav dovolí. Celej život jsem nebyl zraněnej, tak jsem to teď za to asi odsral. Ještě jsem ale naživu a budu bojovat. Nechám si udělat protézu, tak snad aspoň budu chodit.“

Co se vám honilo hlavou, když jste věděl, že půjde noha pryč?

„Na nic jsem nečekal, ani manželce jsem to pořádně neřekl. Doktorka řekla, že ji musí vzít, jinak bych prej vydržel jen pár dní. Nebylo na co čekat.“

Naučil jste se s tím po čtyřech měsících žít?

„Říkal jsem si, ty vole, dostaneš protézu a půjdeš dál. Přepadaly mě i černé myšlenky, jenže pak jsem si vzpomněl na manželku, na vnuky a rodinu a začal zase bojovat. Ještě že mám tak tvrdou palici.“

Těšíte se, až se zase postavíte na obě nohy?

„Ještě to chvilku potrvá. Jsem domluvenej s paralympionikem Jiřím Ježkem, který mi říkal, že poradí s protézou. Jenže ještě bojuju s kortikoidama, tak to není jednoduchý. Kdybych dostal cukrovku, tak je to už na odstřelení.“

Vždy jste platil za tvrďáka. Pomohlo vám to během těžkého období?

„Určitě jo, šel jsem do sebe. Navíc od padesáti nepiju, zhubnul jsem patnáct kilo a držím si to. Mám to v sobě asi po tátovi.“

On má na vaší obrovské vůli největší zásluhu?

„Táta byl metr, vyrůstal ve tvrdém prostředí. Ve dvaceti si otevřel řeznictví, dokud to šlo, patřil k největším na okrese. Pak mu ho komunisti vzali. Říkal mamince, který je teď devadesát, že bude doma vychovávat děti. Já to pak udělal stejně.“

Vychoval jste syna Roberta, dvojnásobného držitele Stanley Cupu. Jste na něj pyšný?

„Měl tu samou výchovu jako já. Žije s rodinou na Floridě a vychutnává si každou minutu, než mu děti utečou do světa. Jsem rád, že je v zámoří, kdo by se sem do toho bordelu vracel. Jen ať tam zůstane.“

Chystáte se přes vaše problémy za ním do Ameriky?

„Jezdili jsme tam s manželkou každý rok kromě posledních dvou. Doufám, že už v únoru tam vyrazíme znovu.“

Když vezmete vašich 70 let, na co nejraději vzpomínáte?

„Na výchovu dětí, na syna, jak hraje hokej. Teď s vnoučaty na to vzpomínám podobně. Kašlu na to, jestli jsem byl mistr světa. Rodina je pro mě nejdůležitější. Divím se Jágrovi, že hraje a ve čtyřiceti ještě nemá děti, to bych nedokázal.“

Takže hokejem už vůbec nežijete?

„Na sebe a své úspěchy nevzpomínám. Nezajímá mě to. Doma už ani nemám žádnou medaili, všechny jsem je rozdal. Ale vnuky nespustím z očí.“

To nemáte ani tu jedinou zlatou ze světového šampionátu v Praze?

„Nemám. Někomu jsem ji dal, ani nevím komu.“

Holíkova rodina

● S manželkou Marií mají Roberta (bývalý hokejista) a Andreu (hrávala tenis)

● Vnoučata Davida, Adama (od Andrey) a Hannah Marii (od Roberta)

● Jaroslav je tchánem bývalého hokejisty Františka Musila

Fotogalerie
8 fotografií