Paní Dano, jak se cítíte?
„Mohlo by to být o něco lepší, protože se mi zdá, že jsem se před rokem cítila líp. Ta devadesátka na mě dolehla.
"Jaké máte přání? „Chtěla bych tady ještě chvilku pobejt, i když vím, že je to přání takové vachrlaté. Že člověk neví, jestli nechce příliš moc.“
Proč myslíte?
„Devadesát let stačí. Život byl zajímavý, plný práce a úspěchů. Nemůžu si na nic stěžovat.“
Kde se ve vás bere tolik elánu?
„Mně se ten elán nezdá. Já jsem si do 89 let připadala jako normální člověk, vůbec jsem nekulhala. Ale teď před dvěma měsíci pic, a najednou se to začalo sypat.“
Co se stalo?
„Pokousala mě kočka, pak jsem spadla a prasknul mi obratel. Najednou jako by se ten organismus chtěl připomenout: Tak pozor, už toho mám dost!“
Které období života bylo pro vás to nejkrásnější?
„Mám dojem, že to bylo od pětačtyřiceti do pětapadesáti. To je člověk ještě v kondici, není pajdavý a už má rozum ze života a ví, že si nemůže všechno dovolit. Že je potřeba si toho pěkného, co právě je, užít a vážit.“
Od ministra obrany jste dostala let vrtulníkem. Využijete ho?
„Ano, bude to legrace. Musíme kolem toho udělat nějaký raut, slivovici vzít do kapsy. Vrtulníkem jsem už letěla dvakrát, ráda se zase svezu.“