7°C
Zabil ji vlastní manžel, Robert Neff Novák. Soud mu před pár dny vyměřil třináct let za mřížemi. Jak snáší Ljuba nelehké časy? Jak se bude podílet na výchově Ireniny dvouleté dcerky Dominiky? A co ji vedlo k tomu, že se nedávno potřetí provdala?
Co říkáte tomu, že Robert Neff Novák dostal za vraždu třináct let?
"Je to za námi a my se k tomu nemáme důvod vracet. Před námi je úkol vychovat dobře Dominiku, a to je úkol veskrze příjemný. Já se k té věci už nechci vracet vlastně ani v myšlenkách."
Není třeba vracet se příliš daleko, jen k rozsudku.
"Rozsudek je v rámci našich právních norem. Samozřejmě je otázka, zdali je to za jeden zmařený lidský život a za poznamenané životy dalších lidí, kterých se to bezprostředně týká, z lidského hlediska dostatečná délka. Podle českých právních norem zůstane ve vězení minimálně po dvě třetiny trestu, v tomto případě osm let. Takže osm let to zatím řešit nijak nechceme a budeme se věnovat Dominice. Pečuje o ni Ondřejův syn David, byl pověřen soudem, a my, protože jsme jedna rodina, pomáháme. Mně říká Dominika teto Ljubo."
Přemýšlíte o tom, co jí jednou řeknete?
"Radili jsme se s odborníky a víme, že nemá smysl před ní něco skrývat. Je lépe, když se dítě dozví od svých nejbližších, jaká je pravda. Určitě by pro ni byla mnohem větší rána, kdyby se to dověděla od někoho takzvaně zvenčí. Odborníci tvrdí, že je dobře s tím dítě seznámit, než vejde do dětského kolektivu."
Ale to může být velmi malá, dejme tomu tříletá...
"Je ještě malá, pro ni to zatím budou prázdná slova, ale seznámíme ji s tím my. Bude vědět, že to tak je, tak jako ví, že maminka je někde nahoře, v nebíčku. Bude připravena na případný nepřátelský atak."
Racionální přístup máte v rodině, váš manžel ho zachoval i v době, kdy mu zmizela dcera.
"Víte, setkala jsem se i s názorem, kdy mu to lidé zazlívali. Že nebyl dosti zdrcený. Ale já si nedokážu představit člověka, kterého by ta věc nezasáhla. Byla to rána pro nás pro všechny, a velmi bolestná. Ale on je člověk, který v krizových situacích jedná opravdu obdivuhodným způsobem, což je pro mě jako pro ženu, pro manželku, obrovsky příjemný pocit, že se o toho muže vedle sebe opravdu můžu opřít.
A tak jste se za něho v létě provdala – tajně.
"Byla to taková netradiční maličká svatba, dokonce jsem sama řídila (směje se). Bylo zvláštní sednout si ve svatebních šatech za volant. Vezla jsem jak ženicha, tak svědkyni – dceru Aňu, tak naši jedinou družičku, což byl náš pes Iris. Aňa mu koupila krásný bílý obojek a dala mu oranžovou mašli v barvě mých šatů (směje se). Nemělo to tu zodpovědnost velké veselky, kdy se musíte postarat, aby se i ten poslední strýček cítil dobře."
Ale nevyčítali vám to pak strýčkové?
"Jsem hrozně ráda, že i naši nejbližší to pochopili a nehněvali se, že jsme jim to oznámili s lehkým skluzem. Až druhý den. Vzhledem k tomu, že jsem z pěti dětí, tak jenom ta nejbližší rodina čítá dvě desítky lidí a čtyři psy, a to už se pak neutají. Druhý den koupil Ondřej obligátní pugét a šel rodiče požádat dnes už v naší rodině klasickou větou: Dovolte, abych požádal o ruku vaší dcery, kterou jsem si včera odpoledne vzal. Jako spisovatel má smysl pro gradaci, řekl to hezky vzletně, asi se na něj nešlo zlobit."
Dospělá dcera vám ženicha bez námitek schválila?
"Aňa je ve věku, kdy tu svatbu prožívala možná víc než já (směje se). Byla jí nadšena. Asi byla šťastná náhoda, že byla u našeho seznámení v literární kavárně, už tehdy říkala: To je vtipnej člověk, to je sympaťák! Byla v pubertálním věku, šestnáct let hůř jsme se strefi t nemohli (směje se), a já bych zcela chápala její stanovisko, že chce mít maminku pouze pro sebe. Mohla by nám to hodně zkomplikovat, kdyby jí býval můj nový partner nevyhovoval. Ale padli si do noty. Potěšilo ji, že může být na svatbě za svědka."
Jak dlouho se s manželem znáte?
"Známe se asi pět a půl roku, pět let spolu žijeme. Zkušební doba byla poměrně dlouhá, nikdo nás nemůže obviňovat z unáhleného rozhodnutí. Ondřej mě požádal o ruku velice brzy, říkal, že má radary na lidi a že si je tou záležitostí naprosto jist, ale dal mně čas, abych tu jistotu měla i já. V Jiráskovi čtete, že mladá venkovská žena na svého milého musela čekat i sedm let, než se jí vrátí z vojny (usmívá se). My máme rádi rychlá rozhodnutí, zdají se nám flexibilní a dynamická, ale někdy se čekat vyplatí."
Vdávala jste se potřetí. Je to tím, že máte dobrodružnou povahu?
"To si nemyslím. Domnívám se, že si vybírám velmi atraktivní protějšky, zároveň velmi úspěšné ve svém oboru. Ale říkám, jsou většinou atraktivní pro širší okolí, a z toho občas vyplývají některé problémy."(směje se)
A zase máte atraktivní protějšek. Co když opět přijdou problémy?
"Ondřej byl, dokud mu žena nezemřela, šťastně a dlouho ženat, a tak si vzhledem k jeho životopisu myslím, že je to monogamní člověk."
Hádá vám vůbec někdo váš věk?
"Já se tím příliš nezabývám, víte? (směje se) Pravda je, že když se podívám na svůj rodný list a do svého občanského průkazu, musím konstatovat, že ten věk je více než zralý. Ale ono to není o kosmetice a plastických operacích, všechno je to o vnitřním ustrojení člověka. Aby nezpohodlněl a nezačal si říkat: A tohle já už v mým věku nemusím..."
Ale proč jste se dala zrovna na čínská bojová umění, tai-či i wu-šu?
"Není to jen chuť rvát se nebo někomu něco ukázat, je to spojeno s určitou filozofií, s morálním kodexem. Osobně nejvíc bojuju sama se sebou (směje se) a bojová umění mně přinesla spoustu pozitiv. Nebyla jsem člověk příliš trpělivý, a bojová umění mě trpělivosti a pokoře naučila. V Číně jsou stařičcí mistři, cvičí i stařenky v parku. Dokonce i na vozíčku lze cvičit formou meditace. Ze všech těchto důvodů u bojových umění setrvám a budu si je pěstovat do hlubokého stáří."
