7°C
Kdekdo by si pod deratizací v kanalizaci představil cosi dobrodružného. Zní to totiž jako práce novodobého krysaře. Výpravy pod zem se svítilnou v jedné ruce a s rozprašovačem škodlivých látek pro kanalizační havěť v druhé ruce. Takhle to ale v 21. století zdaleka není. „Dnes už není proč lézt do kanalizace,“ říká Zbyněk. Běžné je totiž do kanalizace ukládat jedy z povrchu na kanálové obruby, tzv. »kantky«. Ty se tam o vše postarají – téměř bez rizika.
„Buďto jezdíme zpravidla na ta místa, která nám nahlásí magistrát, respektive hygienická služba hl. m. Prahy,“ vysvětluje Zbyněk, „nebo v případě plošné deratizace máme rozvrh ulic, které musíme deratizovat. Pakliže například máme deratizovat třeba Vršovice za týden, tak je za týden vyderatizujeme – kanál od kanálu, do kterých dáváme jedy.“ Ty prý fungují spolehlivě a účinně. Postup práce působí prakticky dost monotónně. „Přijedeme, zvedneme víko od kanálu, vložíme do něj trubku a tou pak do kanalizace nasazujeme jedové špalíky nebo placky, které vypadají zhruba jako tabulka čokolády o hmotnosti zhruba 1 kilogramu,“ udává Zbyněk. Ty obsahují nejrůznější „dobroty“, které potkany nalákají. Na závěr poklop zase usadí a jede se na další.
Aglomerace havěti v Praze
Co vše musí deratizátoři nejen v kanalizaci řešit? Převážně potkany, ale nejen je. Dříve to byly i krysy. „Ty ovšem potkani z kanalizace vyhnali, protože krysy jsou býložravci,” upozorňuje Zbyněk. Jestliže tedy náhodou narazíte na vykukující chlupatý čenich z kanálu, je více pravděpodobnější, že to bude potkan nežli krysa. Ovšem to nejsou jediní „všiváci“ se kterými se Zbyněk musí dennodenně potýkat.
„Třeba švábů už člověk pod Prahou moc nepotká, je jich málo,“ vysvětluje Zbyněk. „Zato štěnice, to je radost,“ upozorňuje v ironii na nepříjemný hmyz, který se v Praze za poslední léta rozmnožil. Měsíčně prý vyjíždí zhruba třikrát hubit štěnice.
U nich je průběh jiný. Je zapotřebí je hubit postřikem. „Ale ten postřik se musí opakovat, protože jsou dost houževnaté. Proto je v jejich případě důležitá prevence, i když má člověk pocit, že už se jich zbavil.“ PVK proto poskytují zájemcům rovněž dezinfekci nemovitostí, která je zpoplatněná. Také proto Zbyňka práce baví, protože pokaždé navštíví a pozná jiné zákoutí Prahy.
Potkani turistickou atrakcí
A že by jeho práce byla rutinní? Někomu se to tak může zdát, Zbyňkovi nikoliv. „Jednou jsme takhle prováděli deratizaci na Staroměstském náměstí u orloje,“ líčí. „Za minutu měla odbít celá, my jsme otevřeli kanál – a všichni Asiaté rázem začali koukat na to, co děláme, hrnuli se k nám a koukali do kanálu místo na orloj,“ směje se.
Úskalí práce
Zbyněk tvrdí, že jediné, co člověk při práci deratizátora potřebuje, je umět ovládat svůj strach. „Může se stát, že po nás potkani vyběhnou,“ upřesňuje. „Jednou jsme byli u hlavní stoky pod Čechovým mostem, kde jsme šli dovnitř, a proti nám vyrazili dva potkani – a teď, co teď? Člověk nesmí jednat zbrkle, aby ho potkat nenapadl.“ Zbyňka naštěstí žádný potkat zatím nenapadl, ani by o to nestál. Jeho kolega takové štěstí ale neměl.
„Kdysi dávno jednoho kolegu potkan kousl, a několik měsíců kvůli tomu dostával injekce do břicha, poněvadž potkan je přenašečem chorob, z té kanalizace na sobě mají nejrůznější sajrajt,“ vybavuje si jednu nepříjemnou záležitost.
Praha bez potkanů? Utopie
„Nemůžeme likvidovat tak, abychom vyhubili celou populaci,“ vysvětluje Zbyněk. „Snažíme se ale, aby alespoň nenarůstala, protože jinak to nejde omezit, nedá se to vymýtit,“ krčí rameny. Jedna samička vrhne až 60 mláďat do roka. Nejvíce se jich kupí tam, kde je nepořádek a kde přebývá nejvíce lidí čili sídliště, protože právě tam zákonitě vzniká i nejvíce odpadků, ze kterého jsou potkani živi.
Vyhubit potkany z Prahy podle všeho úplně nelze. Ani se nedá úplně statisticky spočítat, kolik jich za rok deratizátoři vyhubí. Svou práci však provádí dobře a účelně i bez počtů. „Zkraje dubna, když začíná plošná deratizace, je to nejmarkantněji patrné v čističce odpadních vod v Bubenči,“ vypráví dále. „Na česlech, které mechanicky přečišťují vodu, bývá zpravidla vidět nánosy uhynulých potkanů.“
Deratizátoři už nejezdí tramvají
„Jestli se za ta léta něco změnilo?“ zamyslí se nakrátko Zbyněk. „Když jsem začínal, jezdili jsme s jedovými »pilulemi« a s krumpáčem v MHD. Dnes už jezdíme vozidly a můžeme toho stihnout více.“ A jak se člověk k takovému zaměstnání dostane? V případě Zbyňka se nedá říct, že by to bylo zaměstnání, které si v mládí vysnil. Nejprve pracoval coby betonář, posléze se rozmýšlel kam dál. „V roce 1995 jsem nemohl zakopnout o práci,“ líčí. „Nakonec jsem narazil na tuto nabídku, a ačkoliv jsem neměl moc povědomí o tom, co mne může čekat, vzal jsem té práci zavděk.“ Dodnes nemá proč litovat.
