Janičku jsme si pořídily s kamarádem. Toho jsme poznaly na dovolené v Thajsku, která stála za to. Tehdy se nás tam totiž setkalo hned několik gay a lesbických párů, a to úplně neplánovaně,“ vzpomínala Jana. Ovšem zase tak snadné to nebylo. Předtím dva roky se svou partnerkou hledaly vhodného dárce. „Chodily jsme na večírky a do společnosti, většinou našinců. A na otázku, jak se máme, jsme odpovídaly, že sháníme semeno,“ říkala se smíchem.

Inseminace v ložnici

A právě Thajsko jim nadělilo toho pravého muže, který byl z představy zplození nového člověka nadšen. Před dvaceti lety to přitom nechodilo tak, že by vás oplodnili v nemocnici. „Měli jsme nejtlustší stříkačky. On s partnerem byli v obýváku, my s partnerkou v ložnici. A já jí pak semeno inseminovala a bylo to,“ vzpomíná na večer, kdy se všem splnil sen.

Asi si kladete otázku, jak se s partnerkou rozhodly, která z nich miminko odnosí. „Bylo to jednoduché. Mně tehdy bylo už 45 let, když jsme se rozhodovaly. A přítelkyně byla o deset let mladší,“ vysvětlovala, že nad tímto dilematem polemizovat ani nemusely.

O devět měsíců později se pak narodilo vymodlené miminko. „Já jsem první držela malou Janičku v náručí při porodu, u nějž jsem byla, což v té době bylo víc než složité“, říká po dvaceti letech pyšně. Že by jejich dceři chyběl tradiční rodinný koncept, vyvrací.

Nic jí nechybělo, naopak přebývalo

„Naopak máme pocit, že měla vše dvakrát. Dvě mámy a dva táty, dědy, babičky, strýčky“ říká se smíchem, že jejich dcera rozhodně mezi homosexuálními páry netrpěla a ani nezblbla, jak se ještě v dnešní době někteří lidé domnívají. „Dcera je heterosexuální, je fintivka,“ smála se Jana, že se rozhodně nedá dítě nakazit homosexualitou. Co jí ale naopak dali, je otevřenost a nepředpojatost vůči druhým.

V dětství, ani v dospívání mezi svými vrstevníky netrpěla. „Děti tohle neřeší. Tohle řeší převážně jen dospělí, ale rozhodně ne děti. Takže dcera ve škole neměla sebemenší problém s jakoukoli šikanou či posměšky,“ svěřila hrdá maminka.

Život Jany v době komunismu

Jana ale do momentu, než poznala svou partnerku, ani v děti nedoufala. A o své orientaci také dlouhé roky nemluvila. „V době komunismu to nešlo. Byla jsem na vysokém postu v práci, kde se to nesmělo provalit. Všem bylo divné, že nemám manžela, děti, ani partnera. Říkali, že přece tak ošklivá nejsem,“ vzpomínala, jak do svých třiceti let držela své tajemství pod pokličkou.

Do té doby používala i jako „zástěrku“ svou aktivní účast ve sportu i v reprezentaci. „Ještě asi před 10 lety jsem získala všechny medaile na G-L olympiádě v Mnichově,“ svěřila se Jana, že jí tohle jako výmluva jakžtakž procházelo. Ale nešlo to donekonečna.

Ženské dá a mně ne?

Vše se pak provalilo v momentě, kdy pro ni přijela kamarádka před úřad, ve kterém pracovala. „Byla to velmi známá umělkyně. Chtěla mi pomoci s velkým nákupem od práce. Já jsem samozřejmě říkala, ať nejezdí, že bych byla podezřelá, že už se stýkám s lidmi z umělecké branže,“ vzpomínala. Tehdy se s kamarádkou jen objaly, daly si pusy na tvář a bylo po práci.

Nadřízený, který jí dělal návrhy a neustále ji obtěžoval, právě vycházel z budovy. „Ženské dá a mně nedá, říkal. A skončilo to vyhazovem,“ vzpomínala Jana, která nakonec dostala práci u člověka, který byl také rebel, jelikož odmítl sovětskou pomoc při výstavbě metra. „Přestože byl vyhozen, nakonec dělal ředitele projektového ústavu. Takže jakmile se to dozvěděl, ihned mě zaměstnal. Tam jsem mezi inženýry a projektanty zažila krásné období,“ vzpomíná, jak se jí ulevilo, že už se nemusela přetvařovat. A nedělá to dodnes. 

Janu letos spatříte v čele Prague Pride průvodu. Podívejte, jak to vypadalo loni:

Fotogalerie
45 fotografií