„Musíte myslet na to, že vás chce každý zabít,“ říká Jan (41), hrdý vlastník legendární Vespy

K italské vose, jak se v překladu Vespa jmenuje, se dostal zcela náhodou: „V roce 2012 přišel kamarád a říká, ať si to jdu vyzkoušet. No a od té doby jsem u toho zůstal,“ směje se Jan Heřmanský. Ihned pak propadl kouzlu elegantních italských motorek, které se proslavily zejména díky filmu Prázdniny v Římě.

Motorkáře Heřmanského film samotný tolik neovlivnil, ale jiní členové Vespa klubu na něj nedají dopustit. Důvod, proč skútr miluje, je jiný: „Nejvíc mě na tom uchvátila ta pohoda. Ta svoboda. Úplně jinak vnímáte jízdu, než když jste zavřený v autě. Vítr vám vane do očí, obličeje, cítíte změny teplot. To se v autě nedá zažít,“ rozplývá se Heřmanský.

Přes léto pak skoro každodenně vyráží z uhříněvského domova do práce v Praze. Při cestě ale musí být hodně pozorný: „Řízení je obrovská zodpovědnost. Musíte dávat kolem sebe pozor, protože každý vás chce zabít. Takhle musíte přemýšlet. Párkrát do týdne se totiž ocitnete v nebezpečné situaci. Lidi jsou ve stresu, spěchají a nedojde jim, že vy kolem sebe nemáte žádný plechy. Jakákoliv srážka je potom fatální,“ jmenuje hlavní nevýhodu řízení skútru ve městě.

Zkušenost v Itálii? Nesrovnatelná

Vážnější nehodu ještě naštěstí nezažil, pouze jednou Vespu „položil“. To když ho na kruhovém objezdu křižovalo popelářské auto: „Dodnes ještě sem tam cítím bolest v levém koleni. O nic vážného se ale nejednalo,“ udává.

Se svým strojem se několikrát vydal i za hranice. V Itálii si přitom pochvaloval plynulost silničního provozu: „Auta a motorkáři tam jezdí o dost klidněji než u nás. Byť je ta doprava hustá, tak o sobě vědí a respektují se. Možná za to může i dlouholetá motorkářská tradice,“ vysvětluje Jan Heřmanský.

Skinheads a harlejáři

Tradiční jsou Vespy i pro počátky hnutí skinheads. Členové této kontroverzní subkultury na nich velmi často jezdili a měli je jako své kmenové stroje: „Osobně necítím žádný negativní nádech Skinheads. Původní hnutí totiž nemá nic společného s tím, jak je u nás vnímaná problémová a závadná mládež,“ mluví o své osobní zkušenosti Heřmanský.

Do kontaktu přichází i s jinou svéráznou skupinou. Totiž s harlejáři. Ti se vespistům vysmívají, že nemají „silné mašiny“. Přesto se Jan Heřmanský s výsměchem ze strany harlejářů tolik nesetkává: „Samozřejmě že si z nás někteří motorkáři na silnějších strojích dělají srandu. Ale ve výsledku máme stejný cíl. Požitek z jízdy a dojet bezpečně,“ usmívá se a nasedá na svou červenou italskou vosu.