Kdo alespoň jednou nastupoval nebo vystupoval na stanici metra Želivského, nemohl si ji nevšimnout. Velkolepá mozaika ve vestibulu patří k vrcholům výzdoby stanic pražského metra. Málokdo tuší, že její autorkou je významná malířka a grafička Jiřina Adamcová. Ta v domově pro seniory Chodov nedávno oslavila neuvěřitelných 91 let. Ve svém věku je neustále elegantní a čilá, dosud kreslí a maluje.

Paní Jiřinka se narodila 6. června 1927 ve znojemské obci Rudlice. Její dětství narušilo nejprve postoupení Sudet Němcům a následně zřízení protektorátu. „Vzpomínám si, jak k nám po Mnichovu přišel pár ze Znojma,“ vzpomíná. On byl český úředník, ona Němka. „Byli vysídleni, a tak zůstali u nás v podkroví. Přežili s námi válku.“

Srpnovou invazi v roce 1968 oplakala

Po válce vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v grafickém ateliéru Vladimíra Pukla. „Když jsem vyšla ze školy, začala jsem se živit ilustracemi. Kreslila jsem pro děti, třeba do školních učebnic,“ vzpomíná. Jistou úlohu v tom sehrál roli i její tatínek, který byl kantorem. Jen u ilustrací neskončila. Učarovala ji složitější tvorba a především mozaiky.

„V 60. letech byla u nás otevřena dílna mozaiky. Ta složitost tvorby a možnosti mne tehdy velice učarovaly,“ vypráví. V hlavě měla plno nápadů, ale musela se řídit tezemi socialistické tvorby, která ji v mnohém omezovala. V roce 1968, kdy se poměry ve společnosti i v umění začaly uvolňovat, ji proto citelně zasáhl konec Pražského jara a srpnová okupace Československa.

„To odpoledne jsme stáli ve frontě v obchodě,“ vzpomíná na 21. srpen před 50 lety. „Báli jsme se, chtěli jsme nakoupit mouku, cukr, trvanlivé věci. Pamatuji si, jak jsme tam všichni do jednoho plakali. Slzy nám tekly po tvářích.“

Okouzlena mozaikami

I přes okupaci vojsk Varšavské smlouvy nepřestala paní Jiřinka tvořit. S vervou se pustila do složitých kamenných i skleněných mozaik, které se dochovaly ve veřejném prostoru dodnes. Díky nim vstupuje do povědomí nejen mnoha obyvatelům hlavního města, protože její velkolepá díla zdobí jak zmíněnou stanici metra Želivského, ale také Nemocnici na Homolce či poštovní přepravní budovu v Malešicích. Škoda, že její mozaika pro obřadní síň v Dejvicích byla poškozena zásahem soukromého vlastníka.

Vytvořit mozaiku trvalo paní Adamcové zhruba rok práce.
Autor: David Zima
„Želivského mozaiku jsem vytvářela v dílně na Letné. Sama bych na to nestačila, protože některé kusy kamenů byly těžké, takže mi je silní asistenti pomáhali skládat a přemisťovat,“ vzpomíná paní Jiřinka. „Vždycky se mi líbilo pracovat a tvořit v týmu a dnes v domově seniorů se mi to vrací,“ libuje si v tom, jak skvěle zapadla do kolektivu.

Tvorba navzdor zdraví i bolesti

V chodovském domově pro seniory žije nyní bezmála rok. Donutili ji k tomu vleklé zdravotní potíže. „Nebylo to lehké rozhodování,“ upozorňuje paní Jiřinka. „Musela jsem opustit velký prostor i s ateliérem v Braníku, na který jsem byla prakticky celý život zvyklá.“ Nakonec ale nebylo zbytí.

Paní Jiřinka si nešťastnou náhodou zlomila pravou ruku a klíční kost, kvůli čemuž skončila v péči sester boromejek. Obávala se, že už se nikdy nebude moci plně věnovat celoživotní vášni – kreslení a malbě. „Řekla jsem si, že budu malovat stůj co stůj,“ říká dnes rozhodně. „Lékaři na mne při rekonvalescenci byli přísní, a to je dobře, protože jen díky jejich péči dnes mohu opět malovat. Byla to bolestivá procedura, až mi tekly slzy, ale překonala jsem to.“
Paní Jiřinka namalovala bezpočet působivých obrazů. Na svém kontě má řadu mozaik, vitráží nebo intarzií, dokonce i ilustrace několika knih.
Autor: Robert Klejch

„Jsem ráda, že tu jsem. Jsou tu báječní lidé,“ říká o chodovském domově důchodců. Hned první den, kdy nastoupila, jí nabídli uspořádat výstavu, která je k vidění dodnes. Stejně tak i v opodál stojícím kostele Jana Milíče z Kroměříže, kde její obrazy originálně zdobí interiér. „Moc si toho vážím,“ nezastírá paní Jiřinka, která se snaží žít každý den naplno, jak jí síly dovolí.

Malba skrze pocity a myšlenky

Nejen nynější výtvarná tvorba Jiřinky je protkána složitostí, symbolikou a odkazy na náboženské a mytické motivy. „Věřím na zázraky, na to, že se dějí nám všem,“ povídá upřímně umělkyně, která za svůj život prožila mnoho radostí i pošmourností. „Je to takové rozostřené tajemství. Jednou se třeba vynoří přítel, jindy nápad. Tomu já říkám andělská pomoc,“ říká k tomu, jak ji napadají motivy jednotlivých obrazů.

Moje malby jsou vlastně moje pocity a myšlenky. A tou hlavní myšlenkou je naděje,“ vysvětluje ke svým obrazům. Té se nevzdala nikdy, za což byla odměněna. „Za komunismu jsem nemohla tolik vystavovat, tak jsem si malovala alespoň pro sebe. Věděla jsem, že mnohá svá díla nikdy na výstavě neukážu, ale podívejte se dnes,” nezastírá radost. „Jsem za to vděčná!“ uzavírá Jiřinka s dojetím.
Fotogalerie
43 fotografií