8°C
„Lidé mají zafixováno, že za záchranu životů vděčí doktorům z nemocnic nebo posádkám sanitek,“ vypráví paní Hanka. „Nám z dispečinku děkují opravdu málokdy, takže je to spíše nedoceněná a neviditelná práce. Ale mám ji ráda,“ pokračuje. Za léta služby přitom zažila ledacos. I urážky do telefonu.
„Nejhorší jsou volající, kteří nespolupracují a jsou vulgární nebo říkají nepodstatné věci a proces záchrany tím zbržďují,“ vysvětluje Hanka, která mimo jiné pracuje ve FN Motol na centrálním příjmu. „Také se stává, že volající uprostřed hovoru položí telefon – a my nevíme, zda máme posílat sanitku. Nevíme, co se děje,“ krčí rameny. „Nejvíce mi v paměti utkvěly případy, které se týkaly dětí,“ vzpomíná Hanka na své pracovní začátky, kdy se jí prvním rokem v dispečinku narodil syn. Z toho důvodu byla na taková tísňová volání háklivější. „Pokusy dětí o sebevraždu, drogy, úrazy, to ve mně hodně utkvělo. Ale nejhorší jsou ty případy s úmrtími. Když vám během hovoru skoná volající, zanechá to ve vás pocit, na který se nedá zapomenout.“ Nejraději naopak vzpomíná na porody zdravých miminek, u kterých může po telefonu asistovat.
Jak šel čas
U každé práce platí, že se s postupem let mění její podoba. U práce dispečerů tomu není jinak. „Když jsem v roce 1987 nastupovala, museli jsme v rychlosti vypisovat údaje na malé papírky, které jsme na takovém pásu v rychlosti posílali na takzvaný ,říďák‘. Tam se rozdělovaly případy sanitkám podle priority,“ vzpomíná Hanka. „Dnes je vše digitalizované a tím i jednodušší. Máme mobilní telefony, pagery, počítače, GPS,“ vypočítává, „na obrazovkách můžeme sledovat, která sanitka je k případu nejblíže.“
Tři hodiny frmol, takový je silvestr
Případy, kvůli kterým lidé volají tísňovou linku, se příliš nezměnily. Proměnlivá je spíše četnost volání. Nejhorší to podle Hanky bývá na silvestra. „Vánoce jsou trošku klidnější, zato silvestr je nejhorší od půlnoci zhruba do tří hodin ráno,“ upřesňuje. „To je jako mávnutí proutkem. Telefony zvoní v jednom kuse, neustále je něco k řešení.“
Tísňová linka není jen pro volání sanitek
Spolu s technickým pokrokem se ale ruku v ruce nenesou případy, které dispečeři musí řešit. „Máloco mne dnes už v práci překvapí, spíše se nad kdečím pozastavuji. Lidé dnes moc nepoužívají zdravý rozum a volají kvůli nesmyslům,“ uvádí, „například jestli není obal od bonbonu jedovatý. Jinak nám lidé samozřejmě mohou volat kvůli drobným poraněním, se kterými si neví rady, a my jim můžeme poradit.“
Dispečeři zdravotnické záchranné služby musí mít zdravotnické vzdělání, které je vymezené zákonem. Kdo by si myslel, že jde jen o informaci posádkám sanitek, byl by na omylu. „Při dostatku informací jsme schopní odhadnout prvotní diagnózu,“ uzavírá Hanka, která je vystudovanou zdravotní sestrou a před prací dispečerky pracovala na anesteziologicko-resuscitačním oddělení.
