Virtuos z děcáku: Roberta zmlátili skini, půl roku žil na ulici, teď září za pianem

S Robertem Ferencem se osud příliš nemazlil už od narození. V liberecké porodnici se ho matka zřekla hned po porodu. Jako nechtěné dítě putoval rovnou do kojeneckého ústavu, pak do dětského domova, kde odkryli Robertův skrytý talent. „Vychovatelky s námi zpívaly u klavíru různé písničky. Pak moje kamarádka Veronika Kašáková (pozn. red. finalistka České Miss 2014) se začala učit hrát na klavír, a to se mi hrozně zalíbilo,“ řekl Blesk.cz mladý pianista.

Malý Robert ale učitele neměl, na piano začal vybrnkávat podle vlastního sluchu. První skladba, kterou uměl, byla písnička Já jsem z Kutné hory. Za krátkou dobu se naučil hrát i složitější věci a začal vystupovat na různých akcích dětského domova.

Robert Ferenc má obrovský talent:

Deprese a sebepoškozování

Skromný Rom z děcáku u Chomutova se v osmnácti letech díky svému talentu dostal do Prahy. Úspěšně složil zkoušky na pražskou konzervatoř, kam nastoupil. Ve škole mu umožnili i roční pobyt na internátu. Byť se všechno zdálo růžové, Robert byl psychicky na dně. „Utápěl jsem se v těžkých depresích, byl jsem hrozně osamělý. Neměl jsem tady nikoho. Když bylo nejhůř, začal jsem se sebepoškozováním a několikrát skončil hospitalizovaný v Bohnicích,“ popsal krušné období.

Nejhorší období ale neměl zdaleka za sebou. Do školy ani na internát se z psychiatrické nemocnice už nevrátil a skončil na ulici. „Půl roku jsem přespával pod mostem, a abych si vydělal něco na jídlo, chodil jsem hrát na veřejné piano na Masaryčku,“ pokračoval ve vyprávění.

Zbili ho do krve

V tomto špatném období svého života se navíc setkal s noční můrou, které se obával od malička. Už v dětství věděl, že je jiný, že se mu ostatní občas posmívají kvůli jiné barvě kůže. Tentokrát to ale nezůstalo jen u nadávek. „Když jsem šel do metra, neunikl jsem pozornosti party holohlavých mužů – skinheadů. Hrozně mě tenkrát zbili a vyrazili mi dva přední zuby,“ uvedl.

Rodina a vítězství

Každý věří, že se jednou všechno zlé k dobrému obrátí. A i na Roberta po několika měsících, kdy si nadaný virtuoz prošel peklem, se štěstí obrátilo. Do cesty mu vstoupila Marie. „Potkali jsme se právě na Masarykově nádraží, kde jsem hrál. Nejdřív se mě zeptala, co je to za skladbu. Moje hudba se jí moc líbila, pak se zajímala o to, jestli žiju na ulici. Po nějaké době, kdy jsme se potkávali, mě pozvala do restaurace na oběd. Tam jsem se jí hodně otevřel, protože jsem ucítil to, co dlouho ne, a to vstřícnost a lásku,“ prozradil Robert.

Nakonec se s Marií tak spřátelili, že u ní a její dcery začal bydlet. Marie ho přijala za syna a on jí neřekne jinak než mami. Díky nové rodině a díky kamarádce Veronice, která mu sehnala funkční klavír, začal pravidelně trénovat. Dostal se zase do formy a přihlásil se do soutěže Pianista roku.

Robert popsal Blesk.cz nejtěžší období života:

Tu sice nevyhrál, ale skončil na krásném čtvrtém místě. Vítězství v prestižní soutěži mu přineslo dobré kontakty i pravidelný příjem. „Každý večer od pondělí do čtvrtka koncertuji v hotelu Boscolo, kde se konaly všechny finálové večery. Angažmá mi nabídli hned po soutěži,“ dodal nakonec. Přesto »kšefty« shání dál. Rád by totiž jednou vydal své vlastní CD a třeba i skládal hudbu k filmům.