8°C
„Na nájem pokoje bych teď měl, ale nemám na kauci," vysvětluje Emil, který žije od 8. září v Armádě spásy, proč se nemůže odstěhovat. Je tu během svého života už podruhé - dříve se tu ocitl už před 15 lety, kdy se jak říká vlastní hloupostí dostal na ulici.
Od začátku
V období, kdy se dostal na ulici poprvé, ukončil vztah se svou manželkou. Po rozvodu si našel novou přítelkyni, kterou zahrnoval dary. Dokud měl lukrativní práci, rozmazloval ji dál a dál. Jenže pak o ni přišel. A stejně tak, jako došel stálý příjem, vyprchala u dotyčné láska k Emilovi. Jemu se pak rozjely deprese, za které ho následně vyhodili z práce.
Nějakou dobu si pobyl na psychiatrii. Po odchodu však neměl kde složit hlavu. V jednu dobu si řekl, že musí zpátky do života, ale jako většina lidí bez střechy nad hlavou příliš nevoněl a věděl, že v takovém stavu by ho rozhodně nezaměstnali.
Jednoho dne tedy přišel se zoufalým plánem, jak se dostat do prostředí, kde se o něj postarají: nechá se na pár měsíců zavřít do vazby, kde se nebude muset bát o svůj život a odkud vyjde čistý, voňavý a s potenciálem najít si práci.
Plán, jak přežít
„Poprvé jsem rozbil výlohu kamenem. Přijeli pro mě strážníci. Ale nakonec mě nechali jít, protože jsem neměl žádný zápis v trestním rejstříku... Takhle jsem to musel udělat ještě dvakrát," popisoval svůj rafinovaný plán, kterému se nakonec smála i soudkyně, která mu zpětně říkala, že jí mohl říct už při druhém rozbití výlohy, že chce zavřít, aby nemusel být přes zimu na ulici.
Ve vězení si pobyl devět měsíců. S chutí vrátit se do nového života ho ale dva dny po propuštění srazilo auto. A tak přišly operace, rehabilitace a znemožnění pracovat. Dostával od lékařů léky ulevující od silných bolestí, u kterých v příbalovém létaku stálo, že člověk nesmí vykonávat práci. Postupně se tak z částečného invalidního důchodu dostal na plný. Po třech operacích dnes Emil chodí o holi.
Zpátky na ulici
Během těch všech let vyzkoušel nejrůznější přístřeší, kdy přespával v kolonii lidí bez domova na Vltavské pod mostem, ve starých odstavených nákladových vlacích, v Armádě spásy a v dalších azylových domech, ve squatu, na který vzpomíná v dobrém dodnes, až nakonec mu nabídla spolubydlení jedna známá.
Tehdy u ní začínal bydlet za tři a půl tisíce za měsíc. Postupně mu ale zvedala nájem, až platil většinu částky za její byt na Vinohradech. Z té sumy ale nebyla žena schopná uhradit veškeré nutné poplatky.
A tak se jednoho dne vyděsila vyúčtování plynu, že jej nechala odpojit. Po pár měsících neúnosné situace se Emil rozhodl odejít. Na kauci za nájem z důchodu nemá. A tak se vrátil na azyl, kde by rád strávil pouhých šest měsíců, aby si stihl našetřit. Déle se tam zdržovat nechce. Tamější atmosféra mu je totiž nepříjemná. Nyní tak doufá, že si během půl roku najde nový domov.
...no tak to je černej humor jak prase......... 
