„To, že se něco začíná dít, mi bylo jasné už ve čtvrtek odpoledne. Od pátečního rána jsem cítila počínající bolesti v podbřišku. Byly ale velmi jemné a nepravidelné. Měla jsem ten den mít nějakou schůzku, zrušila jsem ji,“ začíná Lucie vyprávět.

Volala jsem své dule a ptala se, jak rozeznám poslíčky od kontrakcíU prvního těhotenství jsem poslíčky nezažila, přišel rovnou porod. Teď jsem měla bolesti jen dole v podbřišku a večer už asi po 15 minutách. Ujistila mě, že u kontrakcí bolí celé břicho. Tak jsme si šli v klidu lehnout. Já toho ale stejně moc nenaspala. Bříško bolelo pořád, ale intenzita byla stále stejná,“ pokračuje Lucie.

„Ráno jsem si dala teplou sprchu, která by měla vše popohnat, a po snídani jsme se rozhodli, že zajedeme do Podolí, aby se na mě podívali. Tam mi udělali monitor, a i přesto, že jsem ty bolesti cítila, monitor nic nezaznamenal. Otevřená jsem byla na 2 centimetry, což je podle doktorky pokročilý nález a porod se určitě blíží. No aby ne, na začátku 40. týdne těhotenství,“ vzpomíná Lucie.

Měla pomoci procházka po Vyšehradě

„Chtělo by to ale prý pořádné pravidelné kontrakce. Doktorka nám tedy řekla, ať se jdeme na jednu až dvě hodinky projít a vrátíme se. Že by se to mělo pohnout. Tak jsme si udělali krásnou zimní procházku po Vyšehradě,“ líčí.

Po dvou hodinách byl ale nález úplně stejný. „Jen mě k tomu začalo bolet v kříži, což jsem připisovala dlouhé procházce. S doktorkou jsme se domluvily, že mě pustí domů. Mám přijet, až odteče voda nebo budou kontrakce do celého břicha,“ vzpomíná Lucie.

Jídlo, vana a sex

„Asistentka říká, že si moje papíry nechá raději na stole. S doktorkou jsem se rozloučila slovy: Takže doma dáme jídlo, teplou vanu, sex a jsme zpět. Obě jsme se zasmály, netušíc, jaký kousek od pravdy jsem,“ vypráví Lucie.

Po obědě přicházejí silnější bolesti. „Už u nich i trochu prodýchávám. Mamka mi měří čas mezi nimi a hlásí, že je to po 6 minutách. Aha... No jo... Jenže pořád jen dole! Upínám se k dogmatu,“ popisuje.

„Mamka odchází, my si děláme pohodlí na gauči a pouštíme film. Cítím, že bolesti jsou stále silnější, nutí mě už měnit polohu, oddychovat. Pepča mi masíruje kříž. Pak si jde zacvičit. Podložku má hned vedle gauče, aby byl se mnou,“ líčí Lucie.

„Odcházím nahoru do sprchy. Teplá voda pomáhá kontrakce rozjet. Cítím dvakrát za sebou takový zvuk, jako když se natrhnou džíny. Hm... Myslím, že mi praskla voda, ale ne, nic neteče,“ prodýchává další kontrakci, o které už si je jistá, že nejde o poslíčky, ačkoli bolesti má stále jen v dolní části břicha.

Zběsilá jízda

„Přichází Pepča a rozhoduje, že jedeme. Oblékám se, občas si klekám, abych prodýchla bolest, a v 15:30 vyrážíme. Jedeme po dálnici... Pepča se snaží celou situaci zlehčit humorem, ale já vidím, že mu těžkne noha a jedeme 180km/h,“ popisuje dramatickou cestu.

„Kontrakce sílí a chodí po třech minutách. Už nejdou jen tak prodýchnout, u těch už řvu. Mezi nimi se snažím odpočívat, čerpat síly. Ptám se, kolik můžeme jet po Jižní spojce? Devadesát, ale jedeme 120. Jsem zvědavá, jestli přijde fotka,“ líčí Lucie cestu do porodnice, jako by to bylo včera.

Uklidňuju Pepču, že jsem v pohodě. Aby jel opatrně... Sjíždíme ze spojky a semafory nám nepřejí. Červená, červená... Mně už je jasné, že budou rozhodovat minuty,“ pokračuje.

Proudy vody na sedačku

„Jedeme směrem k nábřeží a mně praská voda. Cítím, jak při každé další kontrakci tečou proudy vody na sedačku. Vlněný kabát má ale dobrou savost. Cítím hlavičku v porodních cestách,“ vzpomíná Lucie, jak jí docházel čas.

„Jedeme po nábřeží a já cítím, že už mě to nutí tlačit, nedokážu to už jen tak prodýchnout. Odepínám si bezpečnostní pás, auto pípá jako o závod a já se chystám svlékat legíny. Vím, že to bude brzy... Poslední křižovatku před porodnicí Pepča projíždí na červenou. Vjíždíme do areálu... Chvilka klidu bez kontrakce, čerpám sílu. Vím, že na to mám tak dvě minuty,“ popisuje dramaticky.

Volání o pomoc

„Parkujeme přímo před vchodem. Nějaký pán nám otevírá dveře... Vcházíme do vestibulu a mně je jasné, že dál ani krok. Přichází další kontrakce a já volám: Pomóc! Nevím, proč zrovna tohle, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo,“ vypráví.

Lucie porodila na druhém schodu nemocnice v Podolí.
Lucie porodila na druhém schodu nemocnice v Podolí.
Autor: Lucie Martinová

„Pepča mi pomáhá sednout si na schod a já jen z dálky vnímám, že z recepce volají, aby přišli do vestibulu k porodu. Jsou u mě hned, i když mi to přišlo jako věčnost...
Nějaký pán pode mě dává svou bundu, Pepča mi sundavá kozačky a legíny. Porodní asistentka na mě mrkne, tím pohledem si řekneme vše... Ani jedna jsme nečekaly, že se uvidíme tak brzy,“ popisuje Lucie.

Říká, že už jde hlavička. Že při další kontrakci mám zatlačit. Neuvěřitelně mě povzbuzuje a hecuje. Vůbec mi nevadí, že mi říká paní Martínková, i když se jmenuji Martinová. Přichází kontrakce a hlavička je venku. Pepča jde za mě, abych se o něj mohla opřít. Je úžasné mít takového chlapa. Bez něj bych to nezvládla. Na druhou kontrakci jde celé miminko ven,“ popisuje narození Kryštůfka. Lucie tedy porodila sedm minut poté, co s mužem přijeli do areálu porodnice.

Brečíme dojetím

„Jedu na lůžku do porodního sálu. Se mnou jde doktorka, která vše jen pozorovala, nebylo třeba zasahovat. Celou cestu říkám, že to bylo tak krásný. Vtipkujeme o tom, že jsme se dlouho neviděly. Na porodním sále se zase sejdeme. Kryštůfek s tatínkem už tam na mě čekají,“ vzpomíná Lucie.

„Malý se krásně přisaje a my s Pepčou brečíme dojetím. Nemůžeme uvěřit tomu, co se právě odehrálo, tomu, že jsme to stihli, tomu, že už je mimi na světě. Přichází obrovská úleva, že vše dobře dopadlo,“ říká.

Lucie s Kryštůfkem
Lucie s Kryštůfkem
Autor: Lucie Martinová

Nikdy jsem se nebála

Řada žen se porodu bojí, Lucie ne. „Nikdy jsem se nebála – a to je, myslím, to nejdůležitější. Já se na oba porody moc těšila. Jako na okamžik setkání,“ prozradila teď už šťastná maminka dvou dětí.

První porod si ani nestihla naplánovat. Syna přivedla na svět o měsíc dřív. A tak ten druhý si přesně nalinkovala. „Vše mělo být naprosto dokonalé a přirozené. Přála jsem si svou hudbu, možnost volit jakoukoli pozici během porodu, nechtěla jsem nástřih hráze, epidural a jakékoli prostředky pro tišení bolesti, chtěla jsem, aby manžel přestřihl pupeční šňůru, až sama dotepe, a také okamžitý bonding… To znamená, že ihned po porodu zůstává miminko na těle matky,“ rozvyprávěla se o své původní představě porodu.

Nejkrásnější zážitek

Přestože porod na schodech může znít pro mnohé hrozivě tak, že na Lucii valí oči, ona jej tak nevnímala. „Vzpomínám na něj stále jako na ten nejkrásnější zážitek, který může žena prožít. Přijde mi to jako zázrak. Z mého pohledu to bylo přesně tak, jak to mělo být. Nic bych na něm neměnila. Kryštůfek si to vybral takto a já s ním jen spolupracovala,“ vysvětlovala svůj pohled.

Sama si pokládala otázku, co by se stalo, kdyby snad vyjeli s manželem o pár minut později. „Jenže pak si řeknu, že nemá cenu řešit něco, co nenastalo. Porod je pro ženu tak přirozená věc a myslím, že kdyby na to přišlo, byli bychom schopni s manželem miminko přivést na svět i v autě,“ říká.

Podívejte se na fotky Lucie:

Fotogalerie
5 fotografií