„Ráno, 2. července od 8 hodin já se spojkami jsem se nacházel vedle Čečka na jeho pozorovacím bodě v rayoně druhé roty,“ vzpomínal na letní bitvu u Zborova v roce 1917 Karel Kutlvašr. „Oheň kulometný a dělostřelecký byl v tu dobu pekelný.“ Během první světové války umíraly miliony lidí. Ač si letos stěžujeme na neúměrně horké letní dny, ty, které panovaly v letech 1914 až 1918, ze kterých se nevrátili i mnozí z obyvatel Stodůlek, byly ještě „pekelnější“.

Čechoslováci proti Čechoslovákům

Bylo to totiž právě léto, kdy české legie vybojovaly svou nejslavnější bitvu u Zborova v roce 1917, která je vůbec považovaná za vůbec první bitvu armády československého státu. Tehdy se v prvních červencových dnech střetlo zhruba 3 500 československých legionářů proti rakousko-uherské přesile více než 5 500 mužů. Mnozí z nich byli přitom paradoxně také Češi a Slováci.

„Byl již den a v očekávání nástupu neměl nikdo na spaní ani pomyšlení,“ vzpomínal na tehdejší bitvu generál Karel Voženílek, tehdy československý legionář. „V 9 hodin jsme byli ve svém pozorování působnosti naší artilerie vyrušení rozkazem jíti kupředu na pomoc našim částem, které již pronikly do nepřátelských zákopů.“

„V spojovacích chodbách a zákopech jsme byli zadržováni sanitáry s raněnými a rovněž telefonními dráty, které visely do zákopů a jimiž jsme se museli proplétat,“ popisuje Voženílek prakticky každodenní dění v zákopech během Velké války. „V první linii celí upocení jsme rádi uslyšeli rozkaz (…) sejmouti se sebe rance a šinely (vojenský plášť – pozn red.).“ V letním dnu se následně Voženílek se svými muži vrhl vpřed na nepřátelské vojáky, které spolu s ostatními zahnal na útěk.

„Pohled zpět skýtal nádhernou podívanou,“ vzpomínal Voženílek s odstupem. „Po celém širokém, všemožnými cikcakami zrytém prostranství pod námi ženou se bez útvaru, bez linie rozptýlení vojáci s mocným křikem, spojeni pouze jednou vůli zvítězit. Tento pohled naplňuje nadšením každého jednotlivce, dodává nové síly, mizí únava,“ uváděl generál k bitvě, která se odehrála v létě před sto a jedním rokem.

Narukovali, aby bojovali. Bojovali, aby se nevrátili

Málokterá česká ves nedisponuje památníkem, který by upomínal na hrdinství či neblahé osudy svých obyvatel během 1. světové války. Stodůlky, které zkraje 20. století ještě nenáležely k Praze a byly spíše zemědělskou obcí, nejsou výjimkou. Řada jejích obyvatel musela z donucení narukovat do armády, v jejíž uniformách jich 41 nalezlo smrt.

Pomník stojí poblíž kostela sv. Jakuba staršího.
Pomník stojí poblíž kostela sv. Jakuba staršího.
Autor: David Zima

Na jejich smutné osudy upomíná památník v samém historickém jádru čtvrti, konkrétně v Kovářově ulici poblíž kostela sv. Jakuba staršího. Tvarován je do tří jehlanů, přičemž ten největší ústřední na sobě nese jména padlých jak během Velké války, tak i během nacistické okupace z let 1938 až 1945. Jak Velkou válku prožívali stodůlčané?

Nedostatek jídla a piva

„Od 15. září 1916 byly zavedeny lístky na tuky, sádlo, máslo syrové či přepuštěné, slaninu, stolní olej a umělé omastky,“ píše se v Kronice Stodůlek pana Františka Vlasáka. „V roce 1916 byly zavedeny dřevěné podrážky. Omezeno bylo pití piva. Mezi vášnivými ctiteli ječného moku, kteří si vždy zpívali »Kdybys nám pivečko, kdybys nám umřelo, co by tu sirotků po tobě plakalo«, nastal poplach.“ Pivo se od té chvíle smělo vařit jen z bobů, zároveň byly na vsi zavedeny tři bezmasé dny, rovněž se zakazovalo osvětlovat hroby.

Kronikář zaznamenal, že nejen mladých se týkaly odvody do armády, ale také invalidů. Mimoto i ve Stodůlkách, tak jako jinde v Čechách, panoval hladomor. František Vlasák například vzpomíná na to, když brambory nahradil tuřín. „Také jsme na ně chodili. Nebyl omastek, a proto se uvařily jen ve vodě. Výživu však neměly, organismus zeslábl a neodolal různým nemocem,“ uvádí. Mnoho obyvatel Stodůlek válku přesto přežilo. Na ty, kteří to štěstí neměli, však upomíná nenápadný památník v udržované zeleni.
Fotogalerie
14 fotografií