8°C
Nejpalčivější problémy, ale také výborná řešení podpořená i legislativou pro orientaci nevidomých v centru rušné metropole redakci Blesk.cz předvedl František Brašna ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky (SONS). Za organizaci se věnuje právě odstraňování bariér z městské zástavby a infrastruktury.
Nevidomí se v zásadě nejen po Praze orientují hmatem a sluchem, kdy jim k rozpoznání cesty napomáhá slepecká hůl. Poklepáváním holí o stěnu a prostor před sebou dokáže zrakově postižený člověk zjistit, v jaké části ulice nebo chodníku se nachází.
Zásadním prvkem pro orientaci je označení chodníků v oblasti křižovatek. Správně by na takových místech měly být povrchovou úpravou jednoznačně odlišené signální a varovné pásy, které osobu bez zraku navedou bezpečně k přechodu pro chodce, případně prozradí, kde je zastávka MHD nebo kudy se takový chodec může vydat dál.
Pásy v centru Prahy
Do jaké míry centrum české metropole splňuje podmínky orientace nevidomého? Podle Františka Brašny to není špatné, ale stále je co zlepšovat. Existují totiž místa, která chodci bez zraku neprozradí, kudy mohou jít dál.
Paradoxně se v Praze nacházejí prostory, kde v rámci jednoho přechodu pro chodce vznikají pro nevidomého na každé straně silnice dva světy: na jedné straně je vše v pořádku a zrakově postižený přesně ví, kam se má vydat, na straně druhé ale vstupuje do říše zmatků, kde nenajde pro svou orientaci vůbec nic.
Vykročme do sloupu, nabádají pásy
František Brašna redakci Blesk.cz předvedl několik míst v oblasti širšího pražského centra, která pro neznalého chodce bez schopnosti vidět znamenají nemilé překvapení. „Tento sloup tu například nemá co dělat,“ ukazuje František Brašna sloup veřejného osvětlení na křižovatce ulic ve Vinohradech, který se nachází uprostřed vodícího pásu pro nevidomé. Kdyby o něm František Brašna nevěděl, narazí do něj.
„Problémy jsou také s předzahrádkami u restaurací. Pokud mají pevný podstavec, stanou se tak přirozenou vodící linií, můžeme kolem něj v pořádku projít,“ vysvětluje Brašna. Na některých místech metropole ale provozovatelé restaurací umísťují místa k sezení přímo na chodník bez jakékoliv zábrany.
Dochází tím k zarážejícím situacím, kdy přímo do stolu venkovního sezení u restaurace navádí nevidomé signální pás. Pokud tak nevidící chodec nespadne rovnou návštěvníkům podniku do oběda, může zranit přinejmenším sám sebe.
Reakce řidičů a změna prostoru
František Brašna upozorňuje, že také řidiči v Praze mnohdy nevědí, jak na nevidomého chodce reagovat. „Představte si, že jdete na přechod, zastavíte se a paní vedle vám povídá: ‚Už můžete jít, to auto na vás bliká,‘“ uvádí jednu ze svých osobních zarážejících zkušeností.
Prohlédněte si, jak se nevidomí po Praze pohybují:
Jaké je to chodit po Praze jako nevidomý? Blesk.cz
Nepříjemné jsou také různé zábory nebo zásobování, která parkují na chodnících. Nevidomému se tím zcela bez varování změní, případně i citelně zúží prostor, na který je zvyklý. „Pokud je ohraničení záboru pevné, dá se podél něj jít. Pokud ale není, člověk může skončit na staveništi, což není dvakrát příjemné,“ vysvětluje František Brašna.
Majáčky v metru a na povrchové dopravě
Velice prospěšnou službou je podle Františka Brašny z organizace SONS systém akustických informačních majáčků, které se nacházejí například ve stanicích metra nebo na tramvajích a autobusech. „Našinci“, jak pracovník SONS nevidomé spoluobčany označuje, se totiž mají možnost vybavit rádiovou vysílačkou, kterou si majáčky při cestování MHD aktivují. Tento celostátní systém je evropsky unikátní.
„Vysílačkou si mohu spustit majáček, který popíše, co se kde nachází,“ popisuje Brašna. Z reproduktorů si tak může například poslechnout, který eskalátor jede v jakém směru nebo také kde se ve vestibulu metra nacházejí veřejné toalety.
Speciálním signálem na nástupišti metra dokonce může dát signál strojvedoucímu, aby po zastavení metra otevřel všechny dveře soupravy.
Obdobný systém funguje také v rámci povrchové dopravy. Na zastávkách autobusů a tramvají si nevidomý dokáže aktivovat reproduktor, který se nachází přímo na dopravním prostředku. Hlasový záznam cestujícímu bez zraku prozradí, jaká linka právě přijela a jakým směrem jede.
Ve stanicích metra se také objevují různé vodicí drážky, podle kterých se nevidomý chodec orientuje a pohybuje. „Spousta lidí v Praze si jejich existenci ani neuvědomuje, a tak se stává, že lidé na drážkách postávají a my do nich potom vrážíme,“ popisuje další občas nepříjemnou situaci František Brašna.
Specifický prostor je na hlavním vlakovém nádraží. V současnosti zde zatím fungují zvukové majáčky, mezi zajímavé prvky patří štítky s Braillovým písmem na každém zábradlí u vstupů na peróny – ty informují o tom, na jaké nástupiště chodec právě vstupuje a jak jsou na nich označené koleje.
Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých poskytuje lidem bez zraku celkový servis.
„Naučit se správně samostatně a bezpečně pohybovat po městě může trvat také 10 až 15 měsíců,“ uvádí František Brašna. „Jak správně používat slepeckou hůl a jak se obecně orientovat nejen doma, ale i na veřejném prostranství, se máte možnost naučit buď v organizaci specializující se na tyto činnosti, tedy v Tyfloservisu, nebo v rekvalifikačním středisku Dědina.“
SONS dokáže naučit také další potřebné činnosti, které mohou lidé bez zraku využít. Jedním z důležitých prvků je také schopnost ovládat a používat elektroniku, počítač nebo mobil. Tyto předměty se stávají cenným zdrojem informací pro nevidomé a slabozraké.
SONS sídlí v centru Prahy na adrese Krakovská 21 nedaleko Václavského náměstí.
Podívejte se, čím vším musejí nevidomí v centru Prahy procházet:
