7°C
„Nějak zvlášť jsem prasátko nechtěla, ale jednou jsem před babičkou zmínila, že by bylo hustý mít doma prase, a jelikož je babička dost chytlavá, tak jsem ho od ní dostala jako dárek k osmnáctinám,“ začíná vyprávět majitelka Hektora Veronika Žáková. Hektorovi je nyní osm let a váží 146 kg. Pořád se ale jedná o „mini“ prase, jelikož normální váha u prasete je okolo 400 kg.
Hektorův život plný dobrodružství
Hektor se přizpůsobil životu v paneláku, který mu značně vyhovuje. Po většinu dne spí. V odpoledních hodinách si dá jídlo, stejné jaké má zrovna jeho panička, a je připraven na procházku po pražských Holešovicích. Občas se ale rozhodne, že si nudnou cestu po silnici a trávě zpestří nějakou kuriozitou. „Někdy se nám stane, že nám Hektor zmizí z dohledu a my nevíme, kde je. Jednou vyšel z vietnamské prodejny, kde ukradl gumové bonbony. Prodavač za ním vyběhl ven a křičel, že jsme za ně nezaplatili. Jindy zase navštívil recepci místního hotelu nebo se rozhodl, že začne nejspíše hubnout, když jsme ho objevili v obchodě se sportovními potřebami,“ rozpovídá se Veronika o historkách z prasečího života.
Místní se Hektora báli
Než si ale obyvatelé Holešovic na místní prase zvykli, potkávala jeho majitelku i spousta nepříjemností. „Ze začátku na nás dokonce někdo zavolal policajty, že máme venku kance, který ohrožuje jejich život. Mnohokrát se mě i lidi ptali, co je to vůbec za zvíře, nebo si ho bez dovolení fotí a chtějí hladit, což je někdy opravdu otravné, obzvlášť když nemáte náladu a jste zrovna nenamalovaná a v teplákách,“ vysvětluje život s celebritou majitelka černého čuníka.
Jak se stát v Praze celebritou
Při venčení Hektora se každý druhý člověk nejméně jednou ohlédne. Většina kolemjdoucích s úsměvem vytahuje svůj smartphone či fotoaparát a slavné prasátko si ihned fotí. Uprostřed frekventované silnice dokonce zastavuje auto, aby se mohlo na prase podívat zblízka. „Hektor má ale pozornost rád, chtěli jsme ho venčit spíše u Vltavy, kde není tolik lidí, ale tam se kolikrát ani nevyčůrá. Raději chodí tady k zastávce, kde je spousta jeho obdivovatelů,“ komentuje složitou prasečí povahu Veronika. Během rozhovoru s Hektorovou majitelkou dokonce přiběhne slečna a nadšeně se ptá: „Můžu si pohladit vaše prase?“ Zatímco Hektora drbe na zádech, svůj čin si zvěčňuje do mobilního telefonu. Za necelých deset minut přichází zvídavý pán, který se zajímá o rasu prasete, jeho váhu a další informace.
Prase není pro každého
„Nevadí mu, když ho někdo hladí na zádech nebo břiše, ale nesmí se mu sahat na hlavu a čumák, to můžeme jenom my,“ upozorňuje zvířecí nadšence Veronika. Hektor se po většinu času chová jako pes, dokonce je i chytřejší a čistotnější. Stačí mu procházka jednou denně, v zimě dokonce i ob den. Přes den spí a nikde se nemotá. Je ale paličatý a svéhlavý, proto si čas strávený venku určuje sám, a i když třeba spěcháme, nikdo s ním nehne.
„Jako domácího mazlíčka ale prase úplně nedoporučuji, není to pro každého. Jedná se o náročnou péči, jelikož to není přece jen zdomácnělé zvíře. Obzvlášť pokud vám doroste do takovýchto rozměrů. Člověk mu musí věnovat hodně času a ne každý to dá, proto je lepší si pro začátek pořídit raději psa,“ říká Hektorova majitelka. I když měl být Hektor do konce života malé selátko a nakonec vyrostl ve velkého čuníka, Veronika by ho pryč nikdy nedala. „Stal se okamžitě členem rodiny, a i když to bylo těžší, protože vyrostl, nikdy bych se ho nezbavila, v rodině ho máme všichni moc rádi a bereme ho jako sobě rovného,“ ukončila s úsměvem jeho majitelka.
