8°C
Pražané se během čtvrtého dne sovětské okupace 24. srpna roku 1968 probudili do sobotního rána, během kterého se dopravní podnik snažil zcela obnovit fungování hromadné dopravy. Vývoj událostí hodinu po hodině nejen z dopravního hlediska také v tento den zmapovala publikace „Sedm pražských dnů“ Historického ústavu Československé akademie věd.
Od 6:00 do 20:00 hodin se postupně opravdu městská doprava v Praze vrátila do takřka plného provozu. Během dne se začalo opravovat i trolejové vedení před Československým rozhlasem na Vinohradské třídě, kde první den okupace docházelo k nejtvrdším střetům Pražanů s okupačním vojskem. Podle zvláštního vydání Lidové demokracie docházelo během sobotního dopoledne k vojenským zásahům na Václavském, Staroměstském i Karlově náměstí, u rozhlasu a v okolí ÚV KSČ, tedy dnešního ministerstva obrany na nábřeží Ludvíka Svobody.
Další propaganda a kontroly
V poledne Československý rozhlas informoval, že po Praze se šíří zpráva o odsouzení Alexandera Dubčeka k trestu smrti. Sdělení upozorňovalo na podezření, že by mohlo jít o další provokaci ze strany sovětských agresorů, kteří chtějí vyvolat prudkou reakci Pražanů, aby vojáci mohli zasáhnout.
Okupanti podle nejnovějších zpráv začali prohlížet všechna auta přijíždějící do Prahy, pátrali v nich po tiskovinách. Nad městem celé dopoledne létaly helikoptéry, které se snažily najít všechny vysílačky. Po 13:00 jeden z vrtulníků začal do ulic shazovat letáky s provoláním pěti vlád, které byly oficiálně zodpovědné za vojenský zásah v Československu.
Rozhlas během sobotního odpoledne zahájil takzvané „štafetové“ vysílání, během kterého si krajové stanice předávaly slovo v pravidelných intervalech. Hlasatelé přitom uveřejnili například i výzvu zdravotního výboru tehdejšího Národního shromáždění, který nabádal ostatní, aby pomohli starým lidem, kteří se ocitli bez pomoci.
„Velké průmyslové závody nepracují, avšak část osazenstva se dnes, v sobotu, dostavila do práce. Potravinářské závody pracují, pekárny a mlékárny však žádají dobrovolníky na druhou a třetí směnu. Horší je situace s masem a tuky. V okrajových čtvrtích přispívají k zásobování okolní JZD zejména dovozem brambor. Vyskytují se případy zabavování potravin okupačními vojsky při rozvozu,“ uvedla zpráva Československého rozhlasu v 15:35 hodin. Praha se podle tohoto sdělení domluvila s okupanty, že bude možné rozvážet potraviny i během noci, všechny vozy ale musejí být náležitě označené.
Nehoda s tankem a lidé v ulicích
V sobotu 24. srpna 1968 se v Praze během dne odehrálo několik dalších událostí. V ulici Pod Kaštany v Bubenči se srazil tank s plně obsazeným osobním autem, podle poskytnutého svědectví jelo armádní obrněné vozidlo bezohledně a při střetu zcela zdemolovalo přední část osobáku. Cestující z této události vyvázli s vážnými zraněními.
Deník Práce informoval o průjezdu okupantského transportéru Sokolovskou ulicí. Důstojník z něj vyhazoval malé letáčky. Kolemjdoucí Pražané je dle svědectví vůbec nečetli, vzali je do rukou a rovnou zapalovali.
„Na Dejvickém náměstí stojí dlouhá fronta před obchodem s potravinami. Kolem ní projíždí starý automobil. Z okna vylítne velký balík svobodných novin. […] Fronta se vlní, všichni čtou. Opodál stojí okupantský gazík, najednou se rozjede a důstojník, sedící vzadu, hází do fronty také noviny. Lidé je trhají, zašlapávají, házejí do koše,“ popsal reakce Pražanů v ulicích deník Práce.
Jak se osvědčilo odstranění názvů ulic
Obyvatelé Prahy v noci na sobotu odstranili z mnohých ulic tabulky s jejich názvy, zmizely také orientační ukazatele a Praha se stala bezejmenným městem. Tato akce přinesla v rámci tajného odboje kýžený výsledek. „Viděl jsem dva tanky, které se bezohlednou rychlostí vřítily na křižovatku dvou ulic a tam se bezradně zastavily. Muži v černých kožených přilbách zmateně zírali na bílou papírovou tabulku se zbrusu novým označením: Dubčekova třída. Zaskřípaly pásy a tanky zmizely, odkud přišly,“ uvedlo v této souvislosti vydání Zemědělských novin, které vyšlo následujícího dne.
Stejné vydání poskytlo také několik střípků z rozhovorů mezi příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří v těchto dnech drželi s Pražany. Toto jsou citace vracejících se policistů na stanici tak, jak je publikovaly Zemědělské noviny:
„…no, a ten náš člověk tomu Rusovi říkal, aby mu napsal, že mu dá adresu. Ať si ale pamatuje, že bude na Sibiři, protože za těch pár dní, co tady byl, je infikovanej demokracií. Ten Rus vám koukal úplně vyděšený…“
„Viděl jsem vojáka, kterej hladil samopal a brečel přitom. Prej měl být už půl roku doma, na Ukrajině. A pořád ho honěj – lidi, podržte se, on říkal – po cvičení!“
Vražda před podolskou vodárnou
Vodárna v pražském Podolí byla od počátku okupace obsazená sovětskými vojáky. Literární listy poskytly hrůzné svědectví o události z večerní soboty 24. srpna 1968, kdy se kolem 21:45 hodin na místě rozezněla střelba ze samopalu.
„Za chvíli doběhl do blízkého hostince chlapec zakrvácený po celém těle a zhroutil se. A na silnici nedaleko vodárny stálo auto a v něm v tratolišti krve druzí dva chlapci. Když přijel na místo VB, bylo již auto prázdné a svědkové mohli jen říci, že ranění byli odvezeni do Thomayerovy nemocnice, že vůz byl zasažen střelbou jednoho z okupantů, hlídkujícího na výpadovce, a že ten chlapec, který zakrvácený přiběhl do restaurace, se jmenuje Karel Šárka. V hospodě ho znali všichni, byl odtamtud,“ uvedly Literární noviny.
Velitel Veřejné bezpečnosti se po zjištění těchto informací odebral se svými lidmi do vodárny, kam ho však nejprve nechtěli okupanti pustit. Jeden z vojáků mu měl poté namířit samopal na záda a kordonem obrněnců vedl policistu ke svému plukovníkovi.
„Stále pod hlavněmi samopalů začal náš velitel jednat. Dozvěděl se, že prý: stráž na silnici zastavovala jedoucí auto typu Żuk máváním ruky a oranžovým světlem baterky, na což řidič reagoval tím, že zvýšil rychlost a zapnul dálková světla. Byly prý vystřeleny pouhé čtyři rány a vůz se po několika desítkách metrů zastavil o hromadu štěrku,“ zněla dle Literárních novin tehdejší sovětská verze oné události.
Okupační důstojník měl podle svého tvrzení mít materiál, který posádku vozu usvědčil z kontrarevoluce, odmítl ho ale vydat. Veřejné bezpečnosti nesdělil své jméno, neuvedl ani jméno samotného střelce. Vojáci velitele VB po předání těchto informací odvedli pryč z vodárny.
Mezitím při převozu do Thomayerovy nemocnice zemřeli oba chlapci, kteří po střelbě zůstali ve voze. Karel Šárka přežil, před operací ještě stihl sdělit policistům, že mrtví dva lidé s ním letáky nerozváželi a že je vzal cestou. On sám si prý půjčil vůz z podolských ledáren, kam se právě vracel.
„To auto jsem viděl. Odtáhli je už do ledáren. Stojí tam stranou, potažené plachtou. […] Co mne hned zarazilo, byly nahuštěné, neprostřelené, netknuté pneumatiky. Okupanti se tedy ani nepokusili auto zastavit a rovnou vraždili. A jejich verze o zastavování vozu a mávání rozsvícenou baterkou se mi zdá také pochybná: střílelo se totiž zpředu. Přední okno je vysypané,“ dodaly ve svém svědectví Literární noviny, podle kterých bylo zastřeleným chlapcům sedmnáct a patnáct let.
Okupace Prahy se během noci přehoupla do pátého dne.
