Huse na Provázku vybudoval pověst experimentálního divadla. Zasloužil se o zavedení Havlových her. Do představení zapojoval celý prostor divadla, včetně diváků samotných. Vladimír Morávek vládl tvrdou rukou a díky svému přístupu vybudoval úspěšná a neotřelá představení. Důslednost při práci hraničící s krutostí stála uměleckého šéfa post.

Styl práce a názor k odchodu principála popisuje vedoucí mužského sboru Láska opravdivá, hudební publicista a učitel na Ústavu hudební vědy filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Jan Špaček:

Nerad slyším, že přítel Vladimír má starosti se svým souborem, nepřestal mě nikdy fascinovat tím, jak rázně a bezohledně ladí kdejaký detail divadelního efektu. Někde ve skrytu, vytlačena z vědomí, mě ale hryzala obava, že tohle bezpodmínečné nasazení přece nemůže v rámci každodenní rutiny vydržet nikdo, kdo je mu vystavován pravidelně.

Spolupracovali jsme s Vladimírem jako ochotníci z mužského pěveckého sboru Láska opravdivá, který při jiných příležitostech vedu, zde jsem byl s výjimkou pár ojedinělých koordinačních vstupů jedním z party. Byli jsme mimo provázkovský soubor a mimo zavedené závazky, takže jsme si mohli více dovolovat, více nám bylo trpěno a občas jsme v mechanismech tamních lidských vztahů a jednání bloudili víc než ostatní.

Divadlo jako v Rusku

Sám se nedokážu rozhodnout, zda je správné do roztrhání těla plnit vůli impresáriovu, protože jsem se prostě jako herec jednou rozhodl sloužit umění, a tam by aspoň čas od času mělo k určitým krajnostem docházet (to je asi spíše amatérský přístup), anebo si s profesionální rozvahou nenechat líbit nic, co mě ničí, a postavit se v případě problému na odpor.

Ruské divadlo 20. století by neslavilo své úspěchy nebýt dlouhodobého absolutistického monopolního diktátu velkých režisérů. Teď ale nevím, jestli ten problém není někde jinde. Nejsem si jist, že by provázkovští herci nebyli ochotní na pódiu, když na to přijde, klidně umřít – oni pro divadlo hoří úplně stejně jako Vladimír. Také jsem si jist, že to nejsou žádní odboráři ani podrazáci a takovéto rebelii muselo předcházet nepočítaně kousanců do jazyka. Přesto v něj ztratili důvěru.

Choval se bezohledně a hrubě

Důvěra a autorita, ať už viděná shora, nebo zdola, je tajemná věc a je třeba o ni pečovat jako o exotickou bylinu – nevíme přesně, co jí nejvíce svědčí, ale intuitivně tušíme, co dělat a co nedělat. Vladimír má autoritu jako základní předpoklad své práce a neméně důležité je pro něj to, aby celé divadlo šlapalo jako hodinky a aby byly úkoly plněny rychle. Bylo na něm vidět, jak mu každou promeškanou sekundou utíkají příležitosti k inspiraci a kráse a jak se jich snaží zachytit co nejvíce.

Na Provázku to nicméně úplné švýcarské hodinky nejsou a Vladimír taky není žádný všestranný manažer. Svých cílů potřeboval dosáhnout co nejrychleji a v momentech tvůrčího spěchu se ke svým lidem choval bezohledně a hrubě. Mrazil u toho kontrast asertivního klidu a nelaskavosti sdělení. Byla to jeho metoda a zdálo se, že si ty výpady nikdo nebere osobně, že to všichni berou jako nutné zlo a že přece jen bude dosaženo věcí, kterých by nešlo dosáhnout »normálně lidsky«.

Trpělivost došla

Přesto jsem u některých útočných výpadů vůči jednotlivým hercům či technikům získal dojem, že v loajalitě, nasazení a pokoře neselhávají řadoví divadelníci, ale právě on sám. Vyhoření? Únava? Nesoudnost? Možná na ně naložil až příliš a nedokázal zpozorovat, že zdánlivě bezedný pohár už se plní. Trpělivost tak vlastně došla jemu a ne členům souboru.

Nebo je to celé jinak? Vím já? Významné funkce se běžně vykonávají v čtyř- až šestiletých obdobích a nebývá dobré sloužit více než dvě období za sebou. Možná se tato moudrá zkušenost jen potvrdila a prostě by to jen chtělo změnu – pro Vladimíra i pro Provázek. Bude to škoda a bude nám to tu všechno trochu chybět: ta síla výrazu, všechen Havel, i ten neustálý řev z pódia... Snad to pro Něj ani pro Ně nakonec nebude vzpomínka hořká.

Fotogalerie
18 fotografií