9°C
Kniha Mise Haiti je vydávána už počtvrté a Šebek do Brna přijel na autogramiádu poslední listopadový den. V této své prvotině i v dalších knihách (Mise Afghánistán a Africká zima) humorně popisuje svou práci i volnočasová pozorování.
„Je mi blízký náš český humor. Nesnáším patos, a proto jsem chtěl své zážitky vyprávět s nadsázkou,“ vysvětluje Šebek. Od ledna do března tohoto roku se účastnil mise v Súdánu a nedávno dostal opět nabídku na vycestování, tentokrát do Sýrie. Tuto misi ale musel odmítnout.
„Jsem v České republice krátce, ze Súdánu jsem přijel nedávno. Nějaké další mise se ale chci zúčastnit. Nedokáži si představit, že bych na mise už nejezdil. Je to návykové. Ostatně cokoliv, co děláte s vášní, je návykové,“ vysvětluje autor.
Autogramiáda Tomáše Šebka Markéta Malá
Rozhovor s Tomášem Šebkem
Jako chirurg misí Lékařů bez hranic jste navštívil řadu zemí. Která z nich na vás udělala největší dojem?
Každá země je něčím zajímavá. Když jsem byl na Haiti, říkal jsem si, že se tam budu stále vracet. V Afghánistánu jsem si našel spoustu přátel, a stejně to bylo v Jižním Súdánu. Země jsou to zajímavé, každá nějak jinak.
Proč jste na první misi v Haiti začal psát blog?
Bylo tam tolik zážitků, tolik novinek, že jsem měl potřebu to sdělovat – mamince, tatínkovi, bráchovi, ženě. Pak se na to nabalila skupina dalších lidí, a ta skupina vytvářela poptávku po příbězích. Každý se ptal na něco, já jsem pak už jen odpovídal na otázky a začaly z toho vznikat příběhy, které jsem produkoval každý večer. Blog byl na začátku, pak vznikla knížka Mise Haiti.
Vaše kniha o Haiti byla vydána už počtvrté. Zapůsobil na vás nějaký příběh, který v knize popisujete, opravdu výrazně?
Příběhů je moc. Když jsem opět listoval knížkou, uvědomil jsem si, jak bylo fajn pracovat s pacienty z Haiti. Oni jsou hodně kontaktní. Během vyšetřovaní na vás stále sahají. Vrací dotek, hodně často mě lidé během vyšetřování drželi za vlasy, hýbali mi hlavou a křičeli „Ježiši, ježiši!“. To jsou silné zážitky a trošku komické.
Zažil jste při příjezdu do těchto zemí kulturní šok?
Určitě. Nejsem cestovatel, ani se za cestovatele nepovažuji. Když jsem jel na Haiti, do té doby jsem v žádné podobné rozvojové zemi nebyl. Ale nebyl to profesní šok. Protože Lékaři bez hranic vás dobře připraví, když odjíždíte na misi. Zhruba tušíte, do jaké situace jedete, i když je to první mise.
Jak jste se cítil jako lékař, který chce pomoct pacientovi, ale podmínky k tomu má hodně ztížené?
My jsme schopní se přizpůsobit lokálním podmínkám. Přestože používáme jednodušší vybavení, jsme schopni dělat medicínu, která je na úrovni a v lecčem konkuruje medicíně západní. Lékaři bez hranic se snaží poskytovat tak dokonalou péči, byť v jednodušších podmínkách, jako v domácím zázemí.
Jaká událost na vás opravdu zapůsobila?
Pamatuji si holčičku, kterou se nepodařilo zachránit. Byly Velikonoce a čtyřletá holčička sáhla na drát vysokého napětí. Jiný příběh naopak dopadl dobře. Pamatuji si na chlapečka, který měl hluboké popáleniny, a kterého jsem musel opakovaně převazovat. Převazy byly bolestivé a on mě nenáviděl. Po několikátém převazu, když zase křičel na ambulanci a neměl mě rád, byl tak vyčerpaný, že se mi stulil do náručí. Nechal mě, abych ho odnesl zase zpátky na lůžko, a to byl hodně emocionální moment.
Kde pracujete, když nejste na misi v zahraničí?
Dělám medicínu, to je má celoživotní láska. Když jsem doma, pracuji v Nemocnici Na Františku v Praze jako chirurg.
Chtěl jste být jako dítě lékařem nebo spisovatelem?
Já jsem chtěl být strojním inženýrem. Mě hodně zajímají lokomotivy a velké kusy železa, a líbí se mi industriální zázemí. O medicíně jsem tehdy vůbec neuvažoval.
! 
