Vy jste začínal fotbalovou kariéru jako malý kluk v malém pražském klubu TJ Břevnov. Jak to tam tehdy vypadalo a jak to vypadá nyní?

Tehdejší podmínky si dnešní generace vůbec nedokáže představit, protože my jsme kopali na škváře, žádná tráva nebyla. Byť se máma s tátou pořád snažili škváru z mých kolen dostat, tak tam zůstávala a měl jsem je pořád černá. Ale samozřejmě to mělo něco do sebe. Na škváře tehdy vyrůstala spousta fotbalistů a vždycky se sešla skupina dětí, mladších i starších, a pořád se hrál fotbal, což už se teď bohužel neděje. Dnes už je všechno jinak, třeba přímo na bývalém břevnovském hřišti jsou bytové domy. Je to trochu smutný příběh, ale není ojedinělý.

Pojďme tedy raději k něčemu jinému. Během své kariéry jste hrál nejvyšší soutěže v zemích, jako jsou Portugalsko, Turecko nebo Japonsko. Která z nich je pro Vás srdeční záležitostí?

V Turecku jsem byl jenom čtyři měsíce, takže to nemohu hodnotit. Jak Portugalsko, tak i Japonsko, mi ale přinesly fantastické zážitky. Portugalci určitě nejsou pivaři, tam se pije hlavně víno. V Japonsku je to jiné, tam si lidé dávali ke každému jídlu malé pivo. Já jsem působil v japonském přístavním městě Kóbe, kde bylo možné v obchodním domě v centru koupit balení lahvového českého piva. Ale japonská čepovaná piva, třeba Asahi, byla v pohodě.

Měl jste i nějakou vysněnou zemi, kde jste toužil hrát, ale nevyšlo Vám to?

Hodně často jsme jezdili na soustředění do Rakouska, a protože se mi tam vždy hrozně líbilo, chtěl jsem tam i působit. Ale bohužel mi to nevyšlo. Samozřejmě jsem tam ochutnával i pivo. U těch dřevěných chat a chalup si sednout a dát si jedno čepované, které umějí hezky připravit, na to jsou krásné vzpomínky. Jako hráč se tam nicméně už určitě nedostanu.

Třeba Vám to ale vyjde jako trenérovi …

Pokud by se mi podařilo dostat se do Rakouska jako trenér, byl by to pro mě veliký úspěch. A podobným cílem je i Japonsko. Pokud by to šlo, tak bych se tam chtěl jednou vrátit, a jednou z možností je trénovat tam fotbalový klub. V případě Japonska mám vzpomínky na moc příjemný život v zemi, která je pro mě neskutečně pohodová. Stále si v Japonsku udržuju kontakty. Ale nyní se soustředím na to, abych si udělal potřebnou licenci a mohl trénovat nejvyšší soutěž v Česku. Teď trénuji v druholigovém Sokolově.

Platí i u Vás, jak říkají fotbalisté, že nejlépe chutná pivo po vítězném zápase?

Jasně. S tím se dá jen souhlasit, a jak se říká, je třeba dohrát zápas. Důležité je ale scházet se nejen, když se daří, ale i když se nedaří. Já jsem zastánce toho, že nad pivem je třeba si říkat i nepříjemné věci. Když se lidé jenom plácají po zádech, jak všechno skvěle funguje, tak to většinou hodně rychle skončí. Lidé, kteří spolu pracují nebo profesionálně sportují, se daleko lépe poznají v hospodě nad dobrým pivem, než když budou chodit jen do kanceláře nebo na tréninky a zápasy a pak hned domů. Takhle správná parta nikdy nevznikne.

Mluvíte o pivu velmi zasvěceně a sám jste taky čestným sládkem pivovaru Gambrinus. Jak jste se k tomu vlastně dostal a umíte tedy uvařit pivo?

Pivo patří k fotbalu a samozřejmě k Plzni. Když jsem nastoupil do Viktorky, měl jsem možnost se potkat s mnoha lidmi z plzeňského pivovaru, kteří mají rádi fotbal. Zásadní bylo pro mě setkání se sládky Pavlem Zítkem a Václavem Berkou. Jejich vášeň pro pivo mě zaujala tak, že jsem dokonce absolvoval úvodní kurz pro sládky a úspěšně složil test. Sám bych pivo uvařit neuměl, ale moc mě baví spolupracovat se skutečnými mistry.

Máte nějakou hospodu, kam rád chodíte, nebo kterou byste doporučil milovníkům piva?

Teď se nedávno otevírala v Plzni nová restaurace Srdcovka Corso, kde čepují skvělý Gambrinus a myslím si, že jak jídlo, tak pivo, je tam v top kvalitě a je hodně příjemná. Hezké prostory jsou i přímo v pivovaru Gambrinus v návštěvnickém centru. Nedávno jsem tam měl příležitost po nějaké době zase být, a i tam se ukázalo, že pokud je správná parta lidí, tak je vždy veselo. Asi jako většina českých lidí i já mám na pivo většinou příjemné vzpomínky a je pro mě synonymum toho, že se sejdu s dobrými lidmi a kamarády.

V plném proudu je nyní fotbalové mistrovství světa v Rusku. Která mužstva Vás na něm zaujala?

Zaujalo mě Japonsko, byť jako poprvé v historii postoupilo do vyřazovací fáze na počet žlutých karet, což je docela úsměvné. Japonci proti Belgii vedli v osmifinále o dva góly a byly krůček od obrovské senzace. Jenže jejich nejzkušenější hráč udělal velikou taktickou chybu za nerozhodnutého stavu v nastaveném čase, kdy rozehrál roh belgickému gólmanovi do rukou, následoval rychlý brejk a gól, takže jeli domů. U Japonska se mi líbilo, jak hráli. Byli takoví, jaké je znám z doby, kdy jsem tam hrával – velmi poctiví a klidní na míči, ale ne úplně vyspělí po taktické stránce. Líbila se mi i hra Belgičanů.

A to je tedy Váš tip na možné celkové vítěze šampionátu?

Držím palce Chorvatsku, které má zajímavé hráče. Byť jejich zápas s Dánskem nebyl úplně povedený, tak si myslím, že jsou schopní hrát lépe.

Máte ve svém okolí srdcaře, o kterých byste chtěli číst i v Blesku? Pošlete nám své tipy s krátkým popisem, co vaši srdcaři dělají. Autory nejlepších tipů odměníme soudkem piva Gambrinus. Své návrhy posílejte na adresu: monika.felgrova@bisonrose.cz.