Pocházíte z Jablonce nad Nisou, do Prahy jste přijel studovat. Jaké byly vaše první dojmy… mladý klučina ve víru velkoměsta?

První dojmy? Konečně! Vysněná Praha. Magická. Před mým přijetím na konzervatoř jsem do Prahy občas jezdil a vždycky to pro mě byl opravdový svátek. Všechny ty legendy, genius loci...  působilo to na mě hodně silně. A najednou jsem tu byl naplno, už ne jen občas. Nejdřív jsem bydlel asi rok na ubytovně na Bílé Hoře. To bylo období párků, rohlíků s pomazánkovým máslem a čínských polívek. Toužil jsem bydlet někde na privátě, jak jsme tomu říkali. Asi po roce jsem našel pokoj na Černém Mostě. Tam už to bylo lepší, víc soukromí, mohl jsem si i uvařit, pozvat kamarády na mejdan, prostě paráda. Ale stejně mě to pořád táhlo do centra. Takový mezistupeň byl sklepní byt na Pražského povstání u magistrály. Jelikož to bylo opravdu ve sklepě, mohli jsme klidně pouštět nahlas hudbu i pozdě v noci a nikomu to nevadilo. Ale stále to pro mě nebylo ono. Až se objevila možnost bydlet ve Vršovicích a tam jsem se usadil. V něčem mi to tu připomíná můj rodný Jablonec, asi proto, že bydlím v kopci.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste studoval zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka? Který z profesorů vám dal úplně nejvíc?

To byly krásný roky, dozvuk devadesátek. Potkal jsem spoustu důležitých lidí, jak mezi studenty, tak mezi profesory. Nejdůležitější bylo, že jsem mezi lidmi, kteří žijí hudbou, stejně jako já. Neustále jsme něco poslouchali, zakládali kapely, chodili na koncerty a tak. Z profesorů mi byl nejbližší Vráťa Kadlec, můj učitel zpěvu. Vráťa mi nikdy nic nenutil, neříkal mi, co mám zpívat. Jen se mi snažil vždycky pomoct, aby ten hlas zněl lehce, přirozeně, jako když člověk mluví, abych ty hlasivky moc netrápil. Cokoli jsem přinesl, vždycky uvítal, a nadchl se pro to, i když to kolikrát třeba i bylo mimo jeho obor. Nic mi nevnucoval, jen se snažil pomáhat. Dodnes jsme v kontaktu, mám ho moc rád.

Stihl jste si užít i bohémského studentského života?

To víte, že jo. To ani nešlo jinak. Kousek od školy byla hospoda U havrana. Takovej fakt pajzl. Tam jsme to milovali. Stačilo tam sedět půl hodiny a každej profesor pak na hodině hned poznal, kde jste byli. Oblečení totiž okamžitě nasáklo tou vůní cigaretovýho dýmu a přepálenýho tuku z friťáku. Ale byly i jiný místa, kam jsme chodili. U sudu ve Vodičkově ulici, Rock Café, Batalion, Blues sklep, Balbínka... Každý to místo mělo nějakou energii, která na mě působila.

Jak se po studiích začala vyvíjet vaše umělecká dráha?

Po škole jsem měl pocit, že teď to všechno začne, že teď už to konečně všechno bude, že se něco stane. A nestalo se nic (smích). Dnes už vím, že to bylo tak správně. Každej si tím musí projít. Zpíval jsem, kde se dalo, v klubech, barech, v hotelech, chodil na konkurzy... do muzikálů, do reklam... A pořád jsem tomu nějak nerozuměl. Do toho přicházely existenční problémy... jak se uživit? Už ani nevím, kdy to bylo, ale přišla za mnou kamarádka a spolužačka z konzervy Olga Lounová a povídá: „Hele, pojď se mnou do takový talentový soutěže, něco jako SuperStar...“

Ano, v roce 2008 jste se v soutěži X – Factor umístil na druhém místě. Ovlivnilo to vaši kariéru?

Samozřejmě. Já se tomu hrozně bránil, vysmíval jsem se tomu formátu i těm soutěžícím. Jenže ten červíček ve mně začal hlodat a já věděl, že kdybych to neudělal, třeba bych si to pak do smrti vyčítal. A Olga mě přesvědčila i tím, že to je jinej formát, že tam budou i kapely a nevím co ještě. Tak jsem na ten konkurz šel. A ono se to povedlo. Pamatuju si, jak jsem ze začátku nechápal, že můžu zpívat swing a nadžezlý písničky. Myslel jsem si, že mě budou nutit do popiny, a oni na mě: „Tak tady jsme si říkali, že bys moh‘ zpívat tenhle fast od Michaela Bublého...“ To mě úplně dostalo. Říkal jsem si: „Tak buďto si ze mě dělaj srandu a chtěj abych hned vypad, anebo jsou to fakt magoři.“ Ale souhlasil jsem. Říkal jsem si, že klidně v tom prvním kole vypadnu, ale budu mít navždy natočený, jak zpívám jazz v přímým přenosu talentový soutěže na televizi Nova. A to už samo o sobě by pro mě byla výhra.

Které projekty, ve kterých jste účinkoval, pro vás nejvíc znamenaly?

Kapely Soft Color Band, Modrotisk, Top Dream Company... pak X-Factor,  lyrikál Kudykam, muzikály Johanka z Arku, Hamlet, hostování s Monkey Business, s J.A.R., s Michaelem Viktoříkem, hraní a natáčení s Matej Benko Quintetem, koncerty s Michalem Horáčkem... Je toho hodně. V podstatě skoro všechno, co jsem dělal, bylo pro mě zásadní. Posunulo mě to dál. A já se těším, že takový věci budou přicházet i v budoucnu. Nebo je aspoň budu hledat, toužit po nich. Není nic horšího, než když se člověk zastaví a spokojí se s tím, co už má. V současnosti mám nesmírnou radost z velký role Algernona v komedii Oscara Wildea Jak je důležité býti (s) Filipem, kterou uvádí Indigo Company v Divadle pod Palmovkou. Je to moc povedený představení.

Nedávno jste pustil do světa videoklip Štěstí zdraví aneb Tak trochu vánoční píseň. Proč padla volba právě na tuto píseň, která je součástí vašeho posledního alba Nahubu?

Nevím, prostě to tak nějak zapadlo do mýho momentálního rozpoložení. Ta písnička má takovou zvláštní duchovní atmosféru, je hodně křehká. Režisér klipu Tomáš Krejčí si ji oblíbil a hned přišel s námětem, jak by klip mohl vypadat. Okamžitě jsem souhlasil. Líbí se mi, když lidi přijdou s dobrým nápadem a já k tomu v podstatě nemusím nic říkat. Napadá mě srovnání s kadeřnictvím. Když se vás během stříhání až moc vyptávají, jak to chcete ostříhat, je lepší utýct, než bude pozdě. Mám rád lidi, co mají rádi svou práci a mají jasný názor. Takoví lidi jsou většinou v tom, co dělají, zatraceně dobří.

 Už víte, co bude následovat po One Man Show Tour Nahubu? Na co se můžou vaši fandové v roce 2018 těšit?

Připravuju další koncerty Nahubu, protože jsem letos ještě neobjel všechna místa, co bych chtěl. Pracuju na novém albu, které bude zase úplně jiné než ty předchozí. Zatím jsem ve fázi třídění myšlenek a psaní textů. Nepíšu to ale sám, spolupracuju s kamarádkou Brigitou Cmuntovou, která se, kromě zpěvu a herectví, věnuje i psaní. Baví mě to s ní. Taky se těším na charitativní představení Horečka úterní noci, které vymyslela Lilian Fischerová a kde se potkám s Vaškem Noidem, Ivankou Korolovou, Aničkou Slováčkovou a dalšími herci a zpěváky.

Máte v Praze nějaký oblíbený klub, restauraci, nějakou „zašívárnu“?

No jéje. Ve Vršovicích je úžasná vinotéka Barriqada, kde maj skvostný vína. Pak rád chodím do restaurace-vinárny Zlatý had, kterou má kamarád s krásným jménem Vlasta Svatý. Tam se vždycky skvěle najím a napiju. A k tomu tam má nádherný obrazy. Co se týká hudby, tak teď znovu otevřeli Jazz Club U staré paní, kam jsem chodíval ještě na konzervatoři. To místo má svoje kouzlo.

O Praze se říká, že je magická, svůdná a inspirativní. Jak to cítíte vy?

Přesně tak, jak jste to řekla. Když jsem sem ještě jezdil jen tak občas, tu magii jsem cítil, a musím říct, že mě sváděla, toužil jsem tu žít. A inspirace jsem tady našel spoustu. Ať už v lidech, nebo v místech. Nedovedu si už moc představit, že bych žil někde jinde. Nebo dovedu, chtěl bych bydlet někde v přírodě, u lesa. Ale musel bych mít stejně v Praze nějaký zázemí, kde bych mohl být, kdyby se mi po ní stejskalo.