„Nepálí tě zadek?“ říká mi pan Josef v hospůdce kousek za Prahou, když si přisednu na židli, jež se mi zrovna namane. „Tady smí sedět jen Vláďa!“

Ach, není to zrovna šťastný začátek pro hosta, jemuž bylo dovoleno zasednout k privilegovanému stolu. Cítím hořkost, ta je však kupodivu příjemná. Vlastně jakýpak div, vždyť jde o hořkost z čepovaného Gambrinusu.

Napít se piva je zároveň ten nejpříjemnější způsob, jak spláchnout rozpaky. Ty se však nakonec ukazují zbytečné, prchavé jako paprsky slunce, jež se poeticky zatřpytí v plné sklenici a pak zmizí za mrak: pan Josef mě chlácholivě klepe po rameni na znamení, že pokud Vláďa přijde, sednu si zkrátka jinam.

Pokud Vláďa přijde? Bože, jak by mohl nepřijít? Kdyby se to stalo, začali by se o něj kamarádi téměř obávat. Nic takové se samozřejmě neděje - Vláďa, muž úctyhodné postavy, díky čemuž se jaksi celým tělem stále směje, je za pár okamžiků na místě a já si přesedám.

Znovu: jak by mohl Vláďa nepřijít?

Vždyť je to...

Štamgast!

Na rukou výčepního

Jsou pochopitelně hospody bez štamgastů, takových je dost a rozhodně to nemusí být jejich mínus. Absence štamgastů nemusí nikterak ovlivnit kvalitu piva a celkovou solidnost podniku.

A přesto je hospoda se štamgasty jiná. Jako by dostala punc výjimečnosti. Je jimi svým způsobem posvěcena.

Nebo ještě jinak: moře bez vln si lze jistě královsky užít, ale když vlny přijdou, člověk má rázem pocit, že je na opravdovém moři.

Přijít do výčepu a vidět tyhle lidi za stolem působí mile starosvětským dojmem. Je v tom konejšivý signál: jestliže všude kolem všichni spěchají, přou se kvůli hloupost a „perou“ se kvůli odlišným názorům, na místě, kde sedí štamgasté nad pivem, je svět pořád ještě v pořádku. Ne že by tam nevznikaly hádky, ale k míru až na výjimky vede jednoduchá cesta, mír je zaklet v krátké větě: „Na zdraví!“

Potvrzuje to sládek Pavel Zítek. „Když vejdu do hospody, kterou neznám, rozhlížím se skoro automaticky, jestli je v ní štamgastský stůl,“ říká. „Ta hospoda může být na pohled úplně obyčejná, ale pro mě je právě tím stolem neobyčejná.“

Bylo řečeno, že hostinec bez štamgastů nemá zcela zásadní vliv na kvalitu piva. Primárně určitě ne, rozhodně jde však o nadstandardní a velmi erudovanou kontrolu. „Naši štamgasti mají místo tam, kde je výhled na výčep a oni mají neustále zrak stočený na ruce výčepního. Dobře vědí, že sládek pivo vyrábí, ale výčepní ho dělá,“ tvrdí Michal Zvěřina, majitel populární pražské restaurace Dejvická sokolovna, kde Gambrinus teče proudem.

Rčení, že novináři jsou hlídací psi demokracie je možná už jen vyčpělé klišé. Na tvrzení, že štamgasti jsou hlídací psi piva, ale vemte jed. Či snad raději právě natočený nápoj, jehož kvalitu tihle lidé střeží.

Také pro Vláďu s Josefem je v oblíbeném podniku nedaleko metropole kvalita piva základním bodem, od kterého se odvíjí vše ostatní. Probírají právě zaujatě, že v tankových hospodách budou narážení nového tanku ohlašovat gongy vystavené u výčepů, aby se vědělo, že pivo je právě v tenhle okamžik nejčerstvější. „To bude jako na divadle!“ směje se Josef a já mám pocit hraničící s jistotou, že lepší představení než to, jehož jsou oba pánové u svého stolu právě účastni, by nevyměnili za žádného Hamleta na světě.

Sládek Pavel Zítek. V tankových hospodách při narážení zazní gong

Autor: Gambrinus

Bitva o vola

Štamgasti byli, jsou a budou. Zmínil je mimo jiné Jaroslav Vrchlický, když stůl, u něhož sedávali, pojmenoval štamtyš. Jednalo se o zkomoleninu německého der stamgast čili – jak jinak – kmenový host.

Nepochybujte, že takový kmen má svou sílu, že nejde jen o „ozdobu“ rozličných výčepů. Příkladem budiž slavná hospoda U Černého vola na Loretánském náměstí v Praze, malý kousek od Hradu, jenž se sice mezi místními luxusními podniky vyjímá jako zaprášený drahokam mezi blýskajícím se zlatem, jenže – Kristepane! - pořád je to drahokam, dokonce o to víc cennější.

Když se před pár lety rozhodla místní radnice, že podnik zruší, byl to právě jinak mírumilovný kmen štamgastů, který vykopal válečnou sekeru – či snad pozvedl válečnou pípu – a nedovolil, aby „Černý vůl skončil na jatkách“.

Nedojímá vás tato příhoda? Buď nemáte srdce, nebo jste abstinenti.

Má hospoda, můj hrad

Věrnost, o tom je přesně v případě štamgastů řeč. Jsou to rytíři kulatých i hranatých stolů hájící v případě potřeby „hrad“, který právem považují za svůj.

Na kraji Jihlavy stojí hospoda, k níž nevede žádný chodník, cestu nelemuje žádné veřejné osvětlení. Lidé jdou do jiných restaurací, ne však štamgasti: ti vezmou baterku a i v zimě se přes závěje prodírají k oblíbené hospodě. Možná při chůzi v mrazu kloužou a brblají, ale ani je nenapadne jít jinam. Coby pravověrní vědí, že za jejich „Mekku“ není alternativa.

A když se přes závěje konečně dostane k oblíbenému podniku, vítá paní výčepní jednoho z nich přezdívkou Hapalainen, vzniklou z toho, že při sledování hokejového zápasu s Finskem klopýtl a „hapal“.

Jak se asi pak šlo Hapalainenovi s baterkou domů? Nejspíš z ní vysílal světlo, jež by pro svou rozkolísanost mohlo jen těžko sloužit k navigaci nočních přistávání malých letounů...

Pan Vláďa v hospůdce za Prahou má zase přezdívku Škarpa, a když se ho ptám, jak k ní přišel, mávne bohatýrsky rukou, že to přece není nutné vysvětlovat. Ne, není, stejně jako není třeba vysvětlovat, že členové pivního kmene jsou mnohdy podobni členům toho indiánského: mají jména, jenž je zčásti charakterizují. Rovněž není třeba vysvětlovat, že právě ke stolu štamgastů se na vesnici či malém městě často chodí tehdy, když člověku selže pračka nebo když je potřeba sehnat na zabíjačku řezníka. U tohoto stolu jsou si rovněž všichni rovni, instalatér sedí vedle právníka, pokrývač vedle chirurga - k přijetí do kmene štamgastů není důležité, kým člověk je, ale jaký je.

Krásné téma by se dalo snadno rozvíjet dál, snadno by se o něm dalo básnit, leč... „Dej si ještě jedno!“ říká mi pan Josef a není to otázka, nýbrž rozkaz, který rád a ochotně vyplním, čímž se v mžiku dostanu k poznání, že jedna z nejlepších básní může být tekutá. „Tenhle Gambáč je na mě,“ slyším „veršovat“ Josefa, „takže, mladej - na zdraví!“