7°C
„Ještě jedno, pánové?“
„Ano, prosíme pěkně.“
Servírka kráčí k výčepu, cestou se zastaví u mě.
„Také ještě jedno?“
Odolat nelze: „Určitě!“
„Zase dvanáctku Gambrinus?“
„Zase.“
Zvony sklenic znovu zazvoní, v hostinci Dejvická Sokolovna se právě slouží „pivní mše svatá“. Jako téměř každý den po dobu více než sto let.
Jak je důležité míti Filipa
V Dejvické Sokolovně teče pivo a proud lidské řeči. Ten není ničím rušen, nehraje zde rádio, není puštěna televize, pokud v ní tedy právě neběží sportovní přenos, což je vítané téma, u něhož se tak krásně popíjí.
Na pivních táccích je namalován zvláštní tank: sympatičtější varianta válečného stroje, neboť má místo kanónu hadici a z ní teče pivo. „Nejlepší je pivo z tanku,“ tvrdí nápis na tácku a v hostinci se o tom lze ihned přesvědčit, na tankový Gambrinus se do Sokolovny chodí.
Pivo je přitom stejně jako sport častým předmětem hovorů. „Nejen hovorů,“ směje se současný majitel hostince Michal Zvěřina. „Štamgasti sedají blízko výčepu a nespustí oči z rukou výčepního. Kontrolují ho, protože dobře vědí, že pivo sice vaří sládek, ale dělá ho výčepní.“
Proto Michal Zvěřina poznal, jak je důležité míti Filipa: výčepní Filip stojí za pípou v Dejvické Sokolovně už jedenáct let a pivo umí dělat vskutku dobře, neznervózní ani pod bedlivým dohledem milovníků nápoje.
Přesto si občas musí vyslechnout kibicování, hecování a narážky, to už jaksi patří k věci. V tomhle měla výhodu paní Zdena, jež se s Filipem ve výčepu střídala. Už přesluhovala, měla nárok na důchod, byla však generálkou celého hostince, náčelnicí Sokolovny. „Chlapi, takhle ne!“ okřikla hosty, když začali být příliš rozjaření a rázem byl klid.
V paní Zdeně byl kus hrabalovského pábení, hospodské poetiky, a ta se s ní čas od času do Sokolovny vrací. „Už ji bolela kolena, tak práce nechala, ale když je potřeba, tu a tam zaskočí,“ říká Michal Zvěřina.
Zavřete na okamžik oči a nechte si v hlavě promítnout ideální představu hospodského. Že má mít úctyhodnou postavu zformovanou pivem? Že má být upovídaný? Rozšafný? Když poté oči otevřete a budete mít Michala Zvěřinu před sebou, tato ideální představa se vám zhmotní.
„Ještě jeden Gambrinus, pane?“
„No, proč vlastně ne.“
Doktor, policista a dělník u šicího stolu
Zákaz šlapání. Takový vzkaz nese cedulka na stěně hostince. Člověk má skoro tendenci začít pátrat po vyzývavě oděných ženách, má tendenci přemýšlet, zda jsou Dejvice vykřičenou čtvrtí.
Vysvětlení je prozaičtější: některé ze stolů v hostinci jsou vytvořeny ze starých šicích stolů, takže vyloženě svádí k tomu, aby host položil nohu na šlapadlo, jímž se stroj uváděl do pohybu a začal šlapat. „A to víte, s přibývajícími pivy se taková věc stává čím dál větší zábavou, už jsme tu měli i zlomený prst, proto ta cedulka,“ říká Zvěřina.
Na druhou stranu, je pěkné pomyšlení, že by člověk mohl mít i při popíjení piva pohyb. Ostatně objekt, jak napovídá už název hostince, stále patří Sokolům, kteří se věnují tělesné aktivitě a jejichž tamější tělocvična s hospodou přímo sousedí. Což vlastně nemá chybu, neboť po tělesné aktivitě lze v hospodě rozvíjet kulturu ducha, v Dejvické Sokolovně se tak vlastně pěstuje Kalokagathia – starořecký ideál o souladu těla a ducha – na český způsob.
„Sokolové k nám po cvičení opravdu chodí, hlavně šermíři,“ potvrzuje Zvěřina. „Také chodí florbalisté, vodní pólisté, ragbisté, je to pestré.“
Ještě pestřejší jsou povolání hostů. „Policista, voják, důchodci, úředník, lidé z kanceláří, dělníci. Přicházejí k nám na jednání právníci, protože je tady nikdo nečeká a oni mají klid. A především se tady všechny profese mísí, u jednoho stolu sedí doktor s chlapem od lopaty a mají si co říct, to je na hospodě to fascinující.“
Taková slova se patří zapít.
Proto: „Na zdraví!“
Či po sokolsku: „Nazdar!“
Gambrinus? Fanfáry, prosím!
Moře piva, jež bylo za sto let existence Dejvické Sokolovny vytočeno, už nikdo nespočítá. Spočítat zato lze, že nyní je v rámci „nesnesitelné lehkosti pití“ z tanku vytočeno 500 piv každý den.
Pod správným úhlem teče dvanáctka Gambrinus do pečlivě vyčištěných sklenic, hladinka je během pár vteřin vzorně připravena, výčepní Filip své umění nezapře.
Pivo má správnou teplotu, je studené tak, aby nádherně klouzalo do krku. A má-li ho někdo přece raději teplejší, žádný problém – náš zákazník, náš pán – připraveny jsou ohříváčky, duté nádoby doutníkovitého tvaru, do nichž se nalije horká voda, zobáčkem se zaháknou za vrchní hranu půllitru a požadované kouzlo se během pár chvil dostaví. „Ohříváčky se pochopitelně využívají zřídka, ale najdou se lidé, kteří po nich sáhnou,“ říká Michal Zvěřina a v ruce jeden ohříváček drží; věcička působí archaickým dojmem a tím ještě víc podtrhuje letitou tradici dejvické hospody.
Když je výčepní se svým uměním hotov, vzápětí se načepované zlato ocitá na stole, někdejší hudebníci Hradní stráže nesou půllitry k ústům a vypadají jako by se právě chystali odtroubit fanfáru.
Z Dejvické Sokolovny zní óda na pivo.
