Oběť si za to může sama

„Někteří lidé se domnívají, že násilí se oběti líbí, mají dojem, že někomu imponuje sado-masochistický vztah, že je rád trestán. Další domněnkou je, že oběť má ze vztahu výhody – například finanční, a je ochotna výměnou za pohodlný život snášet násilí, než by šla do práce, raději vydrží pár facek,“ říkají odborníci z organizace Čas Robinsonů.

Proč od něj/ní neodejde?

Není neobvyklé, že se lidé ptají obětí domácího násilí, proč ze vztahu dávno neodešla, proč s násilníkem zůstává.  Vina se tak částečně přesunuje i na bedra oběti. „Domnívat se, že lze ukončit vztah s násilníkem tak, že si prostě sbalím věci a odejdu, je známka velké ignorance a nepochopení. Často hrají roli společné děti, oběť například nemá finanční prostředky, nemá kam jít, komu se svěřit,“ říkají odborníci z organizace Čas Robinsonů.

Domácí násilí se týká jenom žen.

Omyl. Stále častěji se stávají terčem šikanování za zavřenými dveřmi i muži. Za svou situaci se extrémně stydí a pomoc nevyhledávají dlouhou dobu. Také projevy násilí bývají jiné. Časté je znevažování myšlenek a činů muže, chování se k němu jako k méněcennému, finanční omezování, vyhrožování („Neuvidíš děti.“ „ Zničím tě!“). V posledních letech se množí trestní oznámení sexuálního zneužívání dětí či znásilnění partnerky.

Oběť měla hned poznat, že je partner tyran.

Násilí může začít kdykoliv – v novém vztahu či po mnoha letech společného života.
Oběť postupně ztrácí schopnost řešit situaci (nezávisle na svých schopnostech, inteligenci, vzdělání). Chybí jí modely řešení podobných situací, nemá dostatek sebevědomí. Sama se může domnívat, že násilí patří do vztahu (vliv výchovy, soužití s násilníkem v dětství).

Mně se to stát nemůže.

K tomu není co dodat. Oběťmi domácího násilí se stávají lidé bez ohledu na své sociální postavení, věk, rasu, postižení, sexualitu a životní styl.

Zdroj:  Čas Robinsonů