Do redakce se ozvalo i několik lékařů, kteří protestovali proti názvu příručky. „Jaká sebeobrana? Pacient s lékařem přece nebojuje?,“ reagovali rozhořčeně. Zkušenosti čtenářů bohužel dokazují, že ano. A někdy je to boj o holý život! „Já se ke svým pacientům chovám slušně, vždyť i já je potřebuji,“ reagovala rozhořčeně stomatoložka. Takovým lékařům děkujeme, takové my, pacienti, potřebujeme. A chceme, aby jich bylo mnohem víc!

 

Zdena Kuřetová: Nikde mě nechtěli

Po dlouhém chození mezi lékaři byl můj zdravotní stav čím dál horší. Jednoho dne mě záchranná služba odvezla v 18 hodin do nemocnice s nesnesitelnými bolestmi břicha. Byla jsem odvezena na gynekologické oddělení a po dlouhém výslechu ohledně bolestí a užívaných léků jsem slyšela lékaře, jak se dohadují s chirurgií, kdo se o mne postará. Bohužel mě nikdo na své oddělení nechtěl a já bolestí nemohla vydržet. Poté mě poslali na rentgenové vyšetření plic, kde mě dva zřízenci drželi nahou u přístroje, protože jsem neměla sílu sama stát. Poté jsem byla převezena na gynekologické vyšetření, kde se střídala sestra s lékařkou a ani jedna nevěděla, jak ultrazvukový přístroj použít. Kolem půlnoci přišel lékař, který mě vyšetřil – zjistil prasklý zánět vaječníku a sepsi břicha. Byla jsem převezena na sál k operaci, která byla provedena laparoskopicky. Můj pooperační stav byl tak vážný, že mne rodina nechala převézt do Prahy. Tam jsem podstoupila další velkou operaci, kde mi byly odebrány všechny ženské orgány, a čekal mě dlouhý pobyt v nemocnici. Díky vinohradské nemocnici dnes žiji. Tenkrát to bylo na žalobu, já byla ale ráda, že žiji a mohu se starat o tehdy pětiletého syna. To vše jsem musela podstoupit kvůli jedné nezodpovědné lékařce.

Romana H.: Té lékařce neodpustím!

Letos je to skoro sedm let, kdy můj otec ve svých 51 letech málem přišel o život kvůli své ošetřující lékařce. Na podzim 2004 jsme si začali všímat, že otec bývá často dušný a nemohl spát. Ptala jsem se ho, jestli to říkal své lékařce. Sama jsem pracovala v té době v nemocnici jako sanitářka, a tak, když člověk vidí kolem sebe samou nemoc, nic nepodceňuje. Jeho dušnost se stále zvětšovala, ale lékařka tátu vždy jen poslechla a změřila tlak. Žádný rentgen, žádná vyšetření. Během čtyř měsíců to bylo stále horší, a tak jsem se v nemocnici domluvila se svým internistou, zda by otce neprohlédl, nenatočil EKG. Lékař se usmíval, ale pro můj klid tátu objednal. Pak pro naši rodinu nastalo peklo na zemi. Ráno jsme dojeli na internu a asi po hodině si mě lékař zavolal a oznámil, že tátův stav je velmi vážný. Neléčená angina pektoris. Táta v tu chvíli začal modrat a já věděla, že umírá. Křičeli jsme a lékaři ho vzali na ARO. Půl roku bojoval o život, než se rozhodlo, že ho dají na čekací listinu na transplantaci srdce. Za jeho ošetřující lékařkou, která tvrdila, že je táta zdravý, zašla nejprve má matka, pak já. Trvala na svém, že nic nezanedbala. A my byly tak zničené, že jsme ani neměly sílu s ní bojovat. Nyní je to už pět let, kdy tátovi bije nové srdce, dočkal se nových vnoučat. Té lékařce ale nikdy neodpustím!

Blanka Kubištová: Máme špatné zkušenosti

V jedné severočeské nemocnici nejsou protismykové rohože v koupelnách. Když tam byl otec před lety hospitalizovaný, upadla tam při mytí pacientka a zabila se. On byl na toaletě a vyslechl hovor lékařů a sester, jak to zakamuflují a co napíšou do karty, aby se to neprovalilo. Táta se bál i dýchat, aby nezjistili, že je někdo slyší. O nějaký čas později byla na dětském oddělení dcera se synem. Tam v koupelnách také rohože nejsou a malý vnuk se tam dost potloukl. Když na to dcera upozornila, dostalo se jí odpovědi, že tam u toho byla a měla si ho ohlídat. Ještě jedna zkušenost z této nemocnice. Můj bratr pracoval celý život na šachtě. Když mu bylo 50, měl potíže s dýcháním a bolelo ho na prsou. Byl odeslán na internu. Tam mu po třech týdnech řekli, že vyšetření nic neprokazuje a že ho propustí, přestože upozornil, že potíže přetrvávají. Když to řekl na vizitě, lékařka řekla s úšklebkem, že nemá důvod se ničeho obávat. Ještě ten večer ho vezli do Prahy do IKEM, okamžitě ho operovali. Má tři bypassy a 14 dní ho museli nechat v umělém spánku kvůli uhelnému prachu usazenému na plicích.

 

Čtenář I. M.: Problémy s doporučením

Trpím diabetem druhého stupně a také mám diagnostikovánu středně těžkou neuropatii DK. Sehnal jsem si informace, že se dá problém ne snad vyléčit, ale zlepšit pomocí návštěv v hyperbarické komoře. K tomu potřebuji doporučení své neuroložky. Když jsem doktorce zavolal, její reakce byla šokující. Ptala se, kde jsem tyto informace získal, že ona ještě nikdy takové doporučení nepsala. Že to pojišťovna nehradí. Jenže revizní lékař v Pardubicích mě ujistil, že léčba je pojišťovnou plně hrazena. Přesto moje lékařka léčbu nepovolila, sdělila mi, že se musí zeptat u revizáka mé spádové pojišťovny. Doporučení mi má napsat  doktorka, ke které chodím s cukrovkou. Tvrdila, že když ona napíše doporučení, bude to muset zaplatit ze svého!

 

Mirka Prokischová: Omyl lékařky

Byla jsem v děčínské nemocnici na neurologickém oddělení s bolestí krční páteře. Při rehabilitaci mi přikládali parafín, kterým mi popálili celou levou polovinu hrudníku. Další nepříjemnost byla, že lékařka mi z nepochopitelných důvodů místo krční páteře provedla punkci zdravého ramene. Bylo to bez lokálního umrtvení a velice bolestivé. Když jsem ji upozornila, že jsem přišla s páteří, paní doktorka se zarazila. Mě pak na měsíc ochrnula celá pravá ruka. Dva roky jsem chodila s bolestmi, nikdo mi nevěřil. Neuroložka, ke které jsem docházela,  napsala, že trpím údajnými bolestmi. Nakonec jsem se dostala k lékaři, který zjistil, že po provedené punkci mám porušený nervový pletenec v rameni a další potíže.

Jiřina Hašková: Pravidla, jak se jim hodí

V onkologickém centru pro nemoci prsu v Chmelové ulici jsem byla instruována sestrou, že pořadí vstupu na mamograf se řídí tím, jak kdo přišel. Přede mě však vstoupila další pacientka, kterou jsem na to upozornila. Přiběhla sestra a začala mě okřikovat, abych mlčela. Zeptala jsem se, zda mám právo nenechat se předbíhat, že jsem svéprávná zdravotní sestra a za 40 let praxe něco o organizaci práce vím. „To jste ale hodně špatná sestra,“ dostalo se mi odpovědi. Vyžádala jsem si proto hovor s vedoucím pracoviště, který se nenamáhal zjistit situaci a přešel do útoku. Okřikl mě, že ho ruším, abych dala pokoj, odešla a už tam nikdy nechodila. Použil kouzelnou formulku: pořadí pacientů určuje lékař. Všechny přítomné pacientky mi potvrdily, že jsou objednané na stejnou hodinu jako já, což je jasná chyba. Domnívám se, že na veterinárním pracovišti jedná personál s klienty o poznání lépe. Napsala jsem stížnost na Lékařskou komoru, kde mi odpověděli, že předávají stížnost vedoucímu pracoviště, což byl výsměch, neboť právě na něj jsem si stěžovala. Napsala jsem tedy na Ministerstvo zdravotnictví, které stížnost předalo Magistrátu a stala jsem se z postiženého viníkem. Napadla jsem prý laborantku a pacientku, které se mi obě mimochodem omluvily. Uzavřeno větou, že jsem byla vyšetřena dle stanoveného pořadí.

Výzva Blesku: Milí čtenáři, máte negativní zkušenost s českým zdravotnictvím? Ublížilo vám? Platili jste, když jste neměli? Lékař vám neposkytl pomoc, na kterou jste měli nárok? Pište své zkušenosti na adresu: iva.dvorakova@blesk.cz