7°C
Právě ses vrátil ze zahraničí, kde jsi doprovázel Mikolase Josefa na Eurovizi. Skončili jste šestí, což je nejlepší výsledek v historii ČR! Jak sis taneční vystoupení užil?
Musím říct, že jsem načerpal řadu vjemů. Celou zkušenost jsem konfrontoval s učením na maturitu. Takže na zkouškách se povalovaly různé knihy a učebnice. Co se týče vystoupení, tak to vstřebávám ještě teď, protože být v aréně, kde je 20 000 lidí a vědět, že se na vás dívají další miliony on-line, považuji za úplně neskutečný zážitek. Ale to je jen jedna věc. Druhá je ta, že jsem si skvěle sednul s Mikolasem a celým týmem a tančil po boku se starším bráchou
Jak dlouho tancuješ s bratrem?
Tancujeme spolu už 10 let, začínali jsme úplně stejně. Mně bylo osm a bráchovi deset. Nejvíc nás inspiroval výlet s rodičema do Paříže, na Champs Elyséés se tehdy točil nějakej kluk na hlavě. S bráchou nás to úplně uchvátilo, začali jsme se vyptávat, jak to dělá a co je to za tanec. On nám vysvětlil, že tancuje breakdance a tak jsme si řekli, že to chceme taky zkusit. Našli si taneční skupinu (Opatow Flavours) v Praze a vyrazili na první trénink. Od té doby spolu trénujeme třikrát až čtyřikrát týdně. Jezdíme na soutěže a trávíme spolu spoustu času.
MOJE DESETILETÁ SÉGRA SKÁČE PARKOUR…
Tancují s tebou i mladší sourozenci?
Ti se postupně připojili před čtyřmi lety. Mladší brácha Sebík (12) už s náma jezdí trénovat do tělocvičny na Opatov, ségru Klárku trénji v rámci lekcí, které vedu u nás v Břežanech. Jsem na ně hrdej. Ségře je deset a musím říct, že z nás čtyř má asi největší kuráž, i když je to holka. Na trampolíně skáče všelijaká salta a otočky levou zadní a nedávno se začala věnovat parkouru.
Existuje mezi vámi sourozenecká (taneční) rivalita?
Často, když je mladší brácha na tréninku, a já ho trénuju, tak se stane, že jsem na něj příliš přísný. Přece jen je to můj brácha a já se snažím ho namotivovat, aby šel tou správnou cestou. A občas, když jsme doma, tak si dáme taneční battly na koberci, ale rivalové jsme spíš v pozitivním slova smyslu.
NIKDO NEMUSÍ TANČIT, JAK BY MĚL. STAČÍ TANČIT TAK, JAK SAMI CHCEME…
Jak jsi na tom s moderním tancem. V červenci budeš mít workshop na jednom z největších open-air tanečních festivalů v České republice. Na co se mohou návštěvníci těšit v tvém podání?
Začínal jsem před 10 lety s breakem, mám rád undergroundový přístup, ale zkouším i víc experimentální věci. Moderní tanec a přístupy obdivuji. Co se týče workshopu ve Ždáru nad Sázavou pro veřejnost, tak tam bych chtěl propojit rytmus a jednoduchou práci s tělem jako reakci na hudbu a nějaké téma. Například, když si člověk představí, že se stává přírodním živlem a snaží se tancovat jako oheň, země, voda nebo vzduch.
Myslíš, že ten workshop zvládne opravdu každý? Třeba i návštěvníci, kteří vůbec neumí tančit a chtějí se nějakým způsobem vyjádřit?
Nebude to nic konkrétního, na workshopu se necháme unášet pouze náladou a emocemi, které vycházejí z každého z nás. O co se chci snažit bude, aby se každý ve své mysli uvolnil
a zkusil tancovat tak, jak je mu přirozené. Spousta lidí na tanečních párty přemýšlí spíše nad tím, jak by měli tancovat, takže začnou skákat a švihat rukama do vzduchu. Za mě by měli všichni tancovat tak, jak si myslí, že by se sami chtěli vyjádřit. Jde spíše o určitý druh uvolnění těla i mysli. Žádné složitosti.
Bereš festival jako místo, kde se setkáš s profesionálními tanečníky z různých koutů světa? Na koho se těšíš nejvíc?
Určitě se těším na tanečníky z Ghana Dance Ensemble, je to skupina, se kterou jsem v Praze trávil hodně času a účastnil se jejich workshopů. Navíc já sám mám africký původ. Je skvělé, že na KoresponDance bude někdo, kdo má podobné kořeny, jako já a tak třeba načerpám inspiraci na budoucí cestu do druhého domova. A samozřejmě se těším i na jiné, protože jde o festival na mezinárodní úrovni. Stejně tak považuji za skvělé, že festival má přesah i do nového cirkusu a pohybového divadla. Také jsem zvědavý na prostor barokního zámku, kde celý festival probíhá.
To, že máš africký původ ti pomohlo nebo spíš uškodilo? Mám na mysli především v tanci.
Myslím, si, že kousek afrického temperamentu mám, takže dokážu zvládat lépe několikahodinové tréninky bez únavy. A kdykoli slyším hudbu, tak se musím „hejbat“, takže možná ve mně něco exotickýho bude. 😊 A v tom tanci je to jedno, přece jen, když jedete na soutěž, účastní se jí lidé z různých částí světa a z různých etnik a to hlavní, na co se všichni soustředí, je tanec, ne to, jak člověk vypadá a odkud pochází.
TANEC JE VLASTNĚ TAKOVÉ VNITŘNÍ MALOVÁNÍ, JEN TANEČNÍK SÁM VÍ, CO KRESLÍ…
Kromě tancování i zdatně ilustruješ, svůj styl si nazval Smart Art. Co je ti bližší, tanec nebo ilustrátorské pero? Chystáš vlastní výstavu?
Tanec a ilustrace vnímám jako určitý druh uměleckého vyjádření a myslím si, že tyto dvě aktivity se doplňují. Sám se rád vyjadřuji jinak než slovem. Na tanci je krásné, že se jedná i o fyzickou záležitost, takže je po tréninku ta práce znát. Kreslení cítím jako vizuální vyjádření, které zůstává v čase. Co se týče výstavy, tu budu mít v kavárně AntHill u Náměstí Míru v červnu. Bude to průřez mých výtvarných děl, tentokrát je nebudu tisknout digitálně, ale najdete tu reálné obrazy. Obrazy budu kombinovat s hmatatelnými předměty.
Neplánuješ propojit tanec a ilustrace?
Chtěl bych, ale zatím jsem nevymyslel způsob. V tanci si představuji často, že kreslím do vzduchu obrazce. Nemusí to být rukou, ale klidně i ramenem nebo celým tělem. Je to vlastně takové malování, ale nekonkrétní. Jen tanečník sám ví, co kreslí…
Co tě teď čeká, co plánuješ do budoucna?
Právě jsem dodělal maturitu, po maturitě budu mít tříměsíční prázdniny, potom studium v zahraničí. Našel jsem si grafickou školu v Berlíně, kam mě vzali. Lákají mě výzvy. Když je člověk sám, ve městě, které nezná a musí si najít novou cestu.
VYSTOUPIT Z KOMFORTNÍ ZÓNY A ZAŽÍT DOBRODRUŽSTVÍ – TO JE TO, CO MĚ BAVÍ A NABÍJÍ.
