Vaše povolání je klasický případ, kdy by mohla touha po kariéře oddalovat početí dítěte. Jak srovnávání výhod nebo nevýhod v tomto směru ovlivnilo právě vaše rozhodnutí stát se maminkou? Hrálo to roli?

Samozřejmě. Každý, pokud je jenom trochu zodpovědný, ví, že dítě musí mít mimo jiné určité zázemí, aby mohlo prospívat. Každý zodpovědný člověk by na to měl myslet a zakládat rodinu v okamžiku, kdy bude moci dítěti poskytnout, co potřebuje. To znamená nejen čas, určitý vnitřní klid a samozřejmě mateřskou lásku, která ale snad u každé normální a zdravě smýšlející ženy přichází automaticky, ale i potřebné zázemí. Mateřství s sebou v mém pohledu nese obrovskou zodpovědnost. Abyste se o dítě mohli starat, v první řadě musíte mít postaráno sami o sebe. Já už vím, že kdyby se se mnou něco stalo, tak nebude strádat nejen moje dítě, ale ani jeho děti… My jsme to s manželem ale neoddalovali proto, že bychom snad neměli zajištěno vše, co bychom měli mít.

A proč tedy?

Nebyli jsme zkrátka rozhodnutí, že vůbec dítě chceme mít. Jak už jsem řekla, je to obrovská zodpovědnost, navíc ve světě se děje, co se děje. I to má na rozhodování člověka v tomto ohledu určitý  vliv.

 A co vás nakonec přesvědčilo, že jste do toho šli?

Ani ne tak přesvědčilo, spíš jsme si najednou řekli: Proč bychom to vlastně neměli zvládnout? Proč bychom mu neměli být schopni zajistit i bezpečnost? Navíc já mám děti strašně ráda. Takže jsem si také říkala, že pokud budeme dítě chtít, je nutné se rozhodnout co nejdřív. A přesvědčily nás i děti kolem nás, které jsme potkávali, přátelé, kteří děti mají. 

 I když jste se pro dítě rozhodla podle odborníků poměrně pozdě, šlo všechno hladce?

Až překvapivě! (smích)

Považujete dobu těhotenství za nejkrásnější období v životě ženy? Vzpomínáte na ně ráda?

Vzpomínám na ně ráda, ale pro mě bylo nejkrásnější, když se dcera narodila. Těhotenství pro mě bylo psychicky náročné, protože jsem měla o dítě obrovský strach od prvního okamžiku, co jsem věděla, že jsem v jiném stavu. A potřebovala jsem ho už mít porozené. (smích) Abych věděla, že jeho zdraví či prospívání můžu nějak ovlivnit, rozhodně víc, než když se vyvíjí v mém těle, a nevím, co se může stát. A i když se i teď může stát cokoli, mě uklidňuje ten pocit, že alespoň určitý vliv na to mám a mohu nějak jednat.

Jak jste se na příchod dítěte připravovala, ještě když jste měla takové strachy, změnila jste nějak zásadně životní styl, jedla třeba suroviny s kyselinou listovou, cvičila jógu pro budoucí matky a tak dále?

Ne, na žádné cvičení a podobné věci nemám čas, ale životosprávu jsem těhotenství samozřejmě přizpůsobila. I to je součástí zodpovědnosti k dítěti, o které jsem mluvila.

Starší rodiče bývají úzkostní i po narození dítěte. Pořizovala jste třeba monitor dechu? Nebo jiné vychytávky? Jste ten případ?

Jsem přesně ten případ! Já jsem opravdu měla šílený strach už v těhotenství, že se něco stane, hlavně proto, že jsem kolem sebe takové tragické případy reálně měla. Snažila jsem se zajistit si vše dostupné, aby se v případě, že nastane problém, dal okamžitě řešit. Včetně toho, že jsem některé věci konzultovala se soudními znalci, načetla jsem si i studie o syndromu náhlého úmrtí, protože jsem i takovou událost zažila ve svém okolí. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří o své dítě přišli před porodem, jiní při něm, další poté… Skutečně mě to jako matku extrémně ovlivnilo. Díky tomu jsem možná až paranoidní. Navíc mi v průběhu těhotenství byl zjištěn určitý hematologický problém, takže ten můj strach – že se něco mojí holčičce stane – byl o to větší.

Vaší holčičce je necelý rok a půl… Přitom stále vykonáváte praxi, přijala jste roli soudkyně v  úspěšné televizní realitní show. Jak to stíháte?

Stíhat se to dá, pokud máte kolem sebe lidi, na které je spolehnutí. U mě funguje stoprocentně manžel, což je velká výhoda, protože dcera má opravdu faktickou péči obou svých rodičů, a můžeme se spolehnout i na babičku a dědu.

 Na ty české, předpokládám…

(smích) … no ano. Do Ameriky poletíme tak za měsíc, aby rodiče manžela Elinku viděli.

 Klasickou mateřskou zřejmě nedržíte. Jak dlouho po porodu jste začala pracovat?

V rámci mojí profese nejde práce sice úplně utnout, ale v takovýchto situacích mě naštěstí zastoupili spolupracovníci. A i dnes využívám té výhody, že některé činnosti se při mé profesi dají dělat takzvaně z domova. Soudy a podobně, když je to nutné, pokryjí ti, na které se mohu spolehnout. 

Co vás dítě jako dospělého člověka naučilo, čím vás překvapilo? Někdo v sobě najde neuvěřitelnou zodpovědnost, někdo schopnost nespat…

K té zodpovědnosti – v každé ženě, pokud se stane matkou a pokud není duševně nemocná, podle mého vždy něco je a probudí se to v okamžiku narození dítěte, kdy přijde ta nekonečná mateřská láska a zároveň obrovská zodpovědnost za malého člověka. Nemohu říct, že by mě mateřství něco naučilo… Neuvěřitelně mě ale zklidnilo. Zjistila jsem, že věci, které jsem do té doby považovala za zásadní, tak zásadní zase nejsou. Že nejdůležitější je zdraví a život dítěte a to ostatní je až za tím.

Máte při výchově dcerky nějaké zásady, kterých se držíte?

To určitě ne, nechávám to plynout, jak to cítím, že je to nejlepší. Myslím si, že mateřský instinkt je tak silný, že každá matka ví, co je správné a co ne, a že by se neměla řídit nějakými zaručenými radami, pochybnými příručkami… Spoustě věcí se dá také těžko předcházet, třeba vlivu třetích osob. Třeba když dítě přijde do puberty – i přes skvělou výchovu se může chytit špatných lidí.

Pokud jde o vaši dosavadní kariéru, jste jako advokátka často v kontaktu s ne zrovna bezúhonnými lidmi. Má i to vliv na vaše chování v roli matky, na pocity…

To v každém případě. Setkáváte se se spoustou příběhů, a o to víc si dáváte pozor, protože víte, co venku běhá za lidi, jaká nebezpečí všude číhají. Jsem v tomto ohledu asi přehnaně paranoidní, což se může odrazit i na výchově.

Vy jste mediálně známá díky mnoha kauzám, které hýbaly a hýbají společností, a teď jste se na televizní obrazovce objevila i v reality show Ticho v soudní síni! Je to pro vás něco nového? Baví vás to?

Já to beru jako formu zábavy, jako zpestření své běžné práce, protože to je úplně o něčem jiném. Zejména o týmové práci. A užijeme si tam i spoustu legrace. (smích)

Při tomto pracovním náporu se musím zeptat – plánujete ještě pořídit dcerce sourozence?

Uvažujeme o tom. Nejdřív jsme si říkali, že to zkusíme rychle za sebou, ale já jsem se rozhodla, že si chci malou pořádně užít, tak s tím ještě počkáme. Nicméně přemýšlíme o tom vážně, že nezůstaneme u jednoho. I když může se to zase změnit… (smích)

…nebo se naopak narodí dvě!

Třeba jo! Já jsem si vždycky přála dvojčata, tak třeba se mi to splní. (smích)