7°C
Narodil jste se v Českých Budějovicích, studoval v Brně, byl jste na stáži v Bratislavě, nastoupil do stálého angažmá v Západočeském divadle v Chebu, loni přijal angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav, v Praze pobýváte kvůli natáčení seriálu Ordinace… Kde vůbec bydlíte?
Jenom vás trochu opravím, v Praze jsem pobýval už půl roku před tím, než jsem začal natáčet Ordinaci. Ale ano, je to celkem vtipné… Může to až vypadat, jako bych byl postižený nějakou stěhovací mánií – za poslední tři roky jsem měnil bydliště čtyřikrát, což asi není úplně normální. (smích) Nicméně teď jsem už rok a půl usídlený v Praze. Napřed jsem byl v pronájmu na Vinohradech, teď jsem si pořídil na hypotéku byt a mým rodičům jsem slíbil, že se minimálně pět let stěhovat nebudu, neb oni vždycky, chudáci, odnesou všechny ty věci týkající se přesunů. Uvidíme, jak dokážu dodržet slovo. Je pravda, že jsem člověk, který potřebuje neustálou změnu, ale teď už se mi snad podařilo malinko se ustálit a začít si budovat vlastní domov. Nicméně vím, že nejméně ještě jednou se určitě stěhovat budu. (smích)
A které město vám zatím přirostlo nejvíce k srdci, třeba tak, že byste v něm rád zůstal natrvalo?
Doufám, že mě teď Pražáci na ulicích neukamenují dlažebními kostkami, ale rozhodně Brno! To je pro mě město, které v sobě obsahuje zvláštní kvintesenci až vesnické atmosféry, zvláštně flegmatických lidí, pokud jde o stres, a velkoměsta. Pro mě optimální kombinace. Avšak pracovně a kulturně je „bohužel“ zajímavější Praha. Nicméně já pořád říkám, že se do Brna na důchod vrátím… Tak uvidíme. (smích)
Nedávno jste si koupil byt. Co vás k tomu přimělo? Nebude se vám stýskat po studentském životě, bydlení na kolejích, v podnájmech, s přáteli…?
A víte, že nad tím teď často přemýšlím? Paní Emília Vášáryová, u které jsem studoval jeden semestr herectví v rámci mé studijní stáže, nám často říkala, že „nejdůležitější je v tomto hereckém povolání mít se kam a ke komu po práci vracet“. A měla pravdu. Z počátku jsem si zvykal celkem těžce. Až doposud jsem byl zvyklý stále s někým bydlet, teď se to změnilo. Nicméně tento krok byl pro mě asi potřebný. Jak člověk postupně dospívá, najednou začne mít pocit, že si potřebuje vytvořit nějaký vlastní domov a nepobývat pouze v pronájmech. Je to asi přirozený vývoj. Nevím. Každopádně si teď tu samotu vlastně i celkem užívám.
V jakém městě (či čtvrti) je váš nový byt?
Bydlím na Praze 7 – Holešovicích, před sebou mám Letnou, za sebou bývalou tovární čtvrť, která teď začíná sympaticky rozkvétat kavárnami a různými kulturními prostory – v blízkosti je LaFabrika, DOX, kulturní kavárna VNITROBLOCK a podobné instituce, které se Liborovi dost líbí. (smích)
Vsadil jste na novostavbu, nebo jste rekonstruoval starší byt?
Já miluju kouzlo starých domů, neb v sobě mají zvláštního genia loci. Ale fascinuje mě i modernější architektura – např. funkcionalismus a jeho rovné linie, vzdušnost, čistota prostoru (myšleno v architektonickém měřítku). Mám rád, když „prostor mluví“. Byt, v němž teď bydlím, je vlastně tak trochu kompilátem obojího – je umístěn v pár let staré nástavbě staršího, avšak zrekonstruovaného domu. Genia loci úplně nemá, ale já se rozhodl, že si ho tady vytvořím. (smích)
Podle čeho jste jej vybíral – jaká byla hlavní kritéria? Bylo těžké natrefit na ten správný?
Ono v dnešní době sehnat hezký byt za rozumné peníze je podobně těžké jako získat Nobelovu cenu. (smích) To je pochopitelně nadsázka, ale kus pravdy v ní je. Pokud se objeví nějaký zajímavý byt, je ihned pryč. Poptávka je i při těch děsivých cenách stále obrovská. V Praze teď letí takový trend, že byty skupují investoři a pak je za veliké peníze pronajímají. A bojovat proti těmto penězi ověnčeným pánům je někdy opravdu zážitkové. Sám vím, že tento byt není prostorem, v němž bych chtěl strávit celý život, nicméně se mi v tom paskvilu všech ostatních něčím líbil. Vím, že tady pár let pobudu a pak se přestěhuji do toho, k němuž vzplanu totální láskou a z něhož nebudu chtít ani odcházet. (smích). Dost jasně ho vidím ve svých představách, ale myslím, že si ho tam zatím ještě chvilku ponechám.
Jak je váš byt velký – unesl by rodinu, kdybyste se náhodou už nikdy nestěhoval, nebo je tak pro jednoho až dva členy domácnosti?
No, moc velký není, ale mně v této životní fázi stačí. Je tak pro jednoho, maximálně dva lidi, kteří se mají hodně rádi, a jelikož já chci bydlet jen s někým, koho budu mít opravdu hodně rád, pak je to optimální prostor. Jinak je to 1+1.
Sám jste si jej prý zařídil. Co to obnášelo?
Se zařizováním mi hodně pomohla má maminka. Já si sice troufám říct, že mám na tyto věci vkus, ale občas jsem si i vzhledem k velikosti toho bytu a praktickému využití každého koutu nechal poradit právě od ní. Vybavování bytů a domů je, dá se říct, jejím koníčkem a tato činnost ji naplňuje radostí, tak se snažím jí tu radost dopřát a všechny větší zásahy s ní konzultovat.
Vybírání nábytku, doplňků, ladění barev vás osobně baví, nebo zařizování po vlastní ose byla nutnost?
Ano, pro mě to nutností bylo. Potřebuji si místo, kde mám žít, uzpůsobit k obrazu svému. Slečna, která tu bydlela přede mnou, měla úplně opačný vkus než já. Ty barevné kombinace, které používala, na mě nepůsobily dobře, čímž neříkám, že byly špatné. Ale já mám rád jednoduchost, vzdušnost, vizuální čistotu, teplejší barvy a hlavně bílé stěny, ozdobené třeba nějakou stylovou tapetou s opakujícím se prvkem. Řekl jsem si, že na to vybavení nebudu chvátat, a myslím, že se to vyplatilo. Potkávám se při své práci s velmi inspirativními osobnostmi, které mi často poradí, kde se dají sehnat zajímavé kousky. A taky se snažím podporovat české tvůrce – designéry, takže mám od nich např. sice dost drahou, ale krásnou tapetu. Nebo mi tam visí originální fotografie od velmi talentovaného a v zahraničí úspěšného mladého fotografa Martina Stranky. Jinak si ten byt vybavuji tak trochu do skandinávského stylu.
Přiložil jste i sám ruku k dílu (např. malování, dlažby, vrtání, sestavování nábytku)? Jste v tomto ohledu zručný? A máte na takové věci čas?
Přiznám se, že příliš zručný nejsem, a čas mi to ani příliš nedovoluje, neb teď mám naštěstí hodně práce a chodím se domů prakticky jen vyspat. Ale nejsem zas takový lempl – dokázal jsem např. sestavit lampu nebo složit dohromady tři stoly. Žárovku zašroubovat taky umím a hřebíčky přibíjím jedna báseň. Jsem prostě kluk na ženění. (smích)
Na co jste ve svém bytě nejvíce pyšný? Případně co bylo nejnáročnější?
Jsem pyšný hlavně na to, že se mi podařilo ten prostor trochu stylově sjednotit. A taky na to, že ho vůbec mám. Neb tolik papírů, které se týkají koupě bytu, jsem v životě nevyplňoval. Chudáci stromy…
Co je podle vás pro moderní bydlení nejdůležitější? Pohodlí? Úspory? To, že se tam člověk cítí dobře?
Já nemám rád pojem „moderní bydlení“. Nedovedu si pod ním nic moc představit. A už vůbec neumím říct nějakou obecnou formuli toho, co je pro bydlení důležité. Já neřeším to, zda bydlím moderně nebo nemoderně. Ale to, jak se mi v tom prostoru žije, zda je pro mě inspirací a místem, kam se chci a potřebuji vracet. Zda vyjadřuje mě samotného.
