Jak jste se s manželkou poznali?

On: Znali jsme se mnoho let předtím, než jsme spolu začali chodit. Pamatuji si, že jsme se potkali na nějakém táboře na Šumavě. Pak jsme se potkali na Silvestra na horách, kde jsme se spolu začali i bavit. Nějakou dobu jsme se neviděli. Mezitím vznikla organizace, která se jmenuje Pevnost, což je centrum znakového jazyka. Tam jsme oba začali pracovat jako lektoři českého znakového jazyka.

Kdo koho první pozval na schůzku? 

On: V práci jsme se spolu bavili, měl jsem pocit, že si rozumíme, ona se smála mým vtipům, tak jsem se jí jednou zeptal, zda se mnou po práci nechce někam jít. A ona šla. 

Bylo pro vás jako pro neslyšícího těžké se seznámit? 

On: Pocházím z neslyšící rodiny a od malička se v této komunitě pohybuji. Je možné, že se mi někdy nějaká slyšící líbila, ale vy jste jiná kultura a máte jiný jazyk, takže jsem svou partnerku hledal mezi neslyšícími. Ještě si dovedu představit, že bych měl ženu, která slyší, ale má neslyšící rodiče, takže zná znakový jazyk, a dalo by se třeba flirtovat nebo tak. 

Píšete si dopisy? 

Ona: Teď už moc ne, dříve ale ano. V současnosti spíš využíváme moderní technologie a píšeme si SMS. I dříve jsme si spíše psali vzkazy o praktických věcech – kup něco, prosím, zařiď… Občas jsme si psali i vtipné vzkazy a romantické dopisy, ale teď máme dvě děti, sice už větší, ale přesto mám pocit, že na romantiku už moc času není. 

Kdy jste měl největší radost, že jste ji na něco nachytal? 

On: Já jsem trošku provokatér a moje žena mi dříve na všechno skočila, ale za ty roky se to už naučila a občas se mi to už snaží i vrátit. Takže teď mám radost, když mi na něco skočí. Často se spolu ale pošťuchujeme kvůli regionálním rozdílům znakového jazyka. Žena chodila do školy na Moravě, já jsem chodil do školy v Praze, a tak jako se liší čeština od moravštiny, tak se liší i znakový jazyk na Moravě a v Čechách. A já se jí občas směji, když žena použije nějaký moravský znak, který znají jen tam. Ona je totiž zcestovalá. Chodila do školy na Moravě, ale taky chvíli studovala na Slovensku, takže má repertoár znaků široký, a já se jí proto občas posmívám. 

Autor: Milka

Doporučujete psaní dopisů? 

Ona: Je to moc hezké. Za prvé už jen to, že člověk si dá tu práci, vezme nějaký pěkný papír a napíše na něj vzkaz. To vyžaduje více času než napsat SMS. Tu si sice můžete na pár týdnů, měsíců schovat, ale není to věc, která by vám zůstala trvale na památku. My si spíš píšeme takové krátké vzkazy. Za druhé – to vidím u svých prarodičů, jak rádi těmi svými dopisy listují. A mrzí mě, že jsme s manželem nebyli podobní, že jsme si těch dopisů nepsali ještě více. Máme třeba schovaných pár dopisů i s fotografiemi míst, kde jsme byli, nebo které jsme si poslali. Máme na to víc vzpomínek. Taky v dopise může být člověk více osobní. Pamatuji, jak jsem jednu dobu navoněla dopis třeba parfémem nebo na něj obtiskla své namalované rty. To jsou takové hezké věci, které do SMS nedáte. V té maximálně použijete smajlíky. Navíc mi přijde, že kluci sice do esemesky dají spoustu smajlíků s pusinkami, ale pak jsou v rozhovoru spíše chladní. Myslím si, že pokud jste něžní v dopise, jste něžní i k tomu adresátovi ve skutečnosti. Třeba v komunitě neslyšících se v dnešní době hodně používají video esemesky, ale já z toho mám pocit, že to pokazí ten pocit tajemna a představivosti, že člověka nevidíte přímo, nemůžete na něj úplně reagovat, nevíte, jak se tváří. 

Takže video SMS jsou pro vás neslyšící neosobní jako pro nás smsky? 

On: Já ty video SMS moc nemusím. Než nějakou natočíte, zabere to více času, než když napíšete vzkaz. Takže pokud se potřebuji domluvit s manželkou, tak si raději zapneme Facetime, popovídáme si přes Skype nebo si pošleme normální esemesku. 

Martin říkal, že je z neslyšící rodiny. Psali si dopisy vaši rodiče? Mají je schované? Jak oni spolu komunikovali, když neměli současné moderní prostředky?

On: Rodiče jsou rozvedení. Rozvedli se, když jsem byl ještě hodně malý, takže to není v naší rodině příliš oblíbené téma. Byli spolužáci z učiliště a chodili spolu možná i na základku, takže v jedné budově spolu byli pořád. Ale vzpomínám si, že mi táta psal hodně dopisů. Byl velký fanoušek fotbalu a taky ho hrál, takže i před revolucí mohl jako sportovec cestovat do ciziny. A odtamtud mi posílal spoustu pohledů a dopisů. Byly hrozně krásné – mám je schované dodnes a je to pěkná vzpomínka. On si s tím i hrál. Ty dopisy jsou vždy pěkně upravené.  

Autor: Milka

Existují situace, kdy je pro vás váš hendikep spíše výhodou? Třeba když je někde hluk, ostatní se neslyší, a vy spolu přesto můžete díky znakovému jazyku komunikovat? 

Ona: Ano, říká se tomu anglicky „deaf gain“. Obě naše děti jsou slyšící a když jdeme po ulici, která se rekonstruuje, tak nám říkají: „To je hrozné, jak se tady všude kutá a jsou slyšet sbíječky.“ My dva ale nic neslyšíme a jsme v pohodě. Taky je fajn, že spolu můžeme komunikovat na dálku nebo třeba skrz sklo. Vždycky nám přijde super, jak se na nádražích ti slyšící plazí po těch oknech vlaků a něco křičí. My si můžeme povídat na dálku. Nebo třeba bydlíme v patře, a když si děti hrají venku, tak ostatní rodiny na ně křičí z balkónu. To my ne, a přesto se s dětmi venku domluvíme. 

Nezneužívají vaše děti občas toho, že jste neslyšící? 

Ona: Myslím, že zatím ne. Teď jsou ještě malé. Dceři je jedenáct a synovi devět let, tak uvidíme, až vyrostou. S dětmi komunikujeme výhradně ve znakovém jazyce. Ale když se třeba rozčílím a chci jim ve znakovém jazyce vynadat, tak začnu mimovolně používat hlas. Ne jako, že bych říkala české věty. Třeba říkám nějaké slovo, vyluzuji nějaké zvuky. A to se jim líbí a chtějí to předvést svým kamarádům, že i neslyšící mohou používat svůj hlas. Většinou jim to odmítám, protože nejsme jejich opičky, ale jinak toho nezneužívají. Paradoxně mi přijde, že oni dva jsou na tom spíš hůř. 

Jak to? 

Ona: Neslyšící jsou totiž mnohem více vnímaví na vizuální vjemy. Protože neslyšíme, tak více vnímáme neverbální chování a mimiku obličeje. Lépe poznám, když mi chce dcera něco zatajit. Teď nedávno jsem třeba kontrolovala, jak má sbalenou tašku do školy a ptala jsem se, zda tam má učebnice, pomůcky a ona odpovídala automaticky ano, ale když jsem se zeptala, zda má cvičební úbor, začala se chovat jinak. Takže spíš my jako neslyšící máme výhodu. A pokud náhodou toho našeho hendikepu zneužijí, tak se sami přijdou omluvit. Myslím si, že jim je trapné zneužívat něco, co my sami ovlivnit nemůžeme. 

Slavíte Valentýna?

Ona: Ano, my ho slavíme. Dokonce si nedáváme dárky jen s manželkou, ale i s dětmi. Je to pro nás svátek lásky a ta nemusí být jen mezi partnery, ale mezi všemi, takže se do svátku snažíme zapojit celou rodinu. Spousta lidí Valentýna neslaví, protože je to komerční svátek, ale já mám pocit, že takové jsou nyní už všechny svátky. Pro nás je to ale hlavně o tom společně stráveném čase – jdeme na procházku, do restaurace. Ale tak slavíme i první máj. Valentýn je v únoru, a to je zima a sychravo a moc se nám ven nechce, ale na druhou stranu mám ráda čokoládu a Valentýn je období, kdy ji mohu dostat.  Letos se těším, že třeba díky Milce dostanu po dlouhé době i zamilovaný dopis.  

Vzpomenete si na nějaké hezké romantické překvapení, které jste pro sebe připravili? 

Ona: Tak to byly určitě naše zásnuby. Ty byly hodně romantické. Vůbec jsem nečekala, že mě Martin požádá o ruku. My jsme spolu měli nejdříve děti. A svatbu jsme neplánovali. Jednou jsme ale všichni společně jeli za mými rodiči na Moravu. Dceři byly tehdy tři roky a synovi rok. Martin se už předem s maminkou domluvil a ona u nás v Olomouci zamluvila místa v takové pěkné restauraci s klenutými stropy. Když jsme tam přišli, byly na stole květiny, a pak přišel Martin s prstýnkem, tak to jsem nečekala. Ale jinak si pořád něco dáváme. Jsme spolu pořád a nerozlišujeme, jestli je Valentýn nebo běžný den. Pořád se k sobě chováme pěkně. 

Máte nějaké životní moto, kterým se řídíte? 

Oba: Žij okamžikem, užívej si života naplno, nikdy nevíš, co pak přijde. 

Ona: Naše láska se vyznačuje pěti pravidly, a ta podle mě platí v každém vztahu. 

Tady jsou:

1. Úcta k tomu druhému.

2. Umět si děkovat i za maličkosti.

3. Respekt – to znamená, že toho druhého beru i s jeho chybami a nevyčítám mu je.

4. Důvěra.

5. Objetí a vůbec intimita.

Když vztah těchto pět věcí má, tak je to láska a funguje to. Pokud to nějaký vztah nemá, měli by se nad tím ti dva zamyslet. 

I když spolu můžete mluvit, zkuste si alespoň jednou napsat navzájem romantický dopis. Kupte si speciální valentýnskou edici pralinek Milka a dopis napište přímo do ní. Vaše drahá polovička bude potěšená hned dvakrát. K pralinkám navíc dostanete i dárek ve tvaru srdce s krystaly Swarowski. Zvolit si můžete písmenko dle vašeho výběru a udělat skutečnou radost své nejmilovanější osobě.

Tipy na to, jak napsat milostný dopis, najdete na www.reknitomilkou.cz.