Jak vzpomínáte vy sám na školní léta?

Vzpomínám si například na slova ředitele, u kterého jsme byli na koberečku, jak říká: „Tak dlouho budete tahat za mráčky, až začne pršet!“ Byla to krásná léta a nebýt toho, že jsem musel chodit do školy, možná by ta léta byla ještě krásnější.

Jaký jste byl žák – učiteli milovaný, či naopak „problémové“ dítě?

Já mám za to, že jsem byl dobrý žák, bez ohledu na prospěch. Jestli mě učitelé milovali, nevím… Možná, že když mi vyhrožovali propadnutím, tak tím jen potlačovali lásku, kterou se báli projevit. Já se jich na to neptal.

Máte nějakou utkvělou vzpomínku na to, čím byla charakteristická jednotlivá školní období, kdy jste navštěvoval základní školu, střední, DAMU?

Na základce jsem měl každou neděli večer blbou náladu, na střední se ty nedělní nálady ještě prohloubily, skoro se blížily panickým úzkostem, zvlášť když jsem ve vlaku na internát nebyl schopen vypočítat příklad ze stavební mechaniky… Na DAMU jsem v neděli večer přemýšlel v hospodě nad tím, jak se vykroutit z pondělní akrobacie.

Autor: Archiv

Existuje případně nějaký konkrétní zážitek či člověk, na které dodnes vzpomínáte, ať už v dobrém, či zlém?

Na všechny vzpomínám v dobrém, žádnému učiteli nezazlívám, že mě nechal prolézt s odřenýma ušima, přestože mi mohli dávat i lepší známky. Rád vzpomínám na to, že jsem odmaturoval a jak jsme potom probděli se spolužáky noc v Letohradském parku a na koupališti.

Které předměty jste měl či neměl rád a proč?

Nesnášel jsem tělocvik, už jen ty šatny a nutnost se převlíkat do červených trenýrek a bílého nátělníku mi způsobovaly úzkosti. Měl jsem rád deskriptivní geometrii – jakkoli to zní neuvěřitelně. 

Po základní škole jste nastoupil na Střední průmyslovou školu železniční v Letohradě – obor Oprava a rekonstrukce železničního svršku a spodku. Jak jste se k takovému zaměření dostal?

Dělal jsem v Ostravě přijímací zkoušky na stavební průmyslovku, které jsem zdárně udělal, ale asi pro nízký počet bodů jsem nebyl přijat. Přišlo mi psaní, ve kterém mi nabídli alternativní školy. Byla tam například nabídka studovat někde na Slovensku na zdravotní sestru… Jediná z těch nabídek, která souvisela se stavebnictvím, byla SPŠŽ v Letohradě, tak jsem tam odjel studovat. Myslel jsem si, že by ze mě v budoucnosti mohl být stavitel. To se nepovedlo, ale ty školy za to nemůžou.

A jaká cesta vás od tohoto oboru zavedla na DAMU?

V podstatě náhoda, na vojně jsem potkal kamaráda, který dělal ochotnicky divadlo, a ten mě do toho navez. Nebýt jeho a mojí neochoty setrvat v profesi traťového dělníka, asi by ze mě nikdy herec nebyl.

 Vaše dcerka Anička už chodí do školy – vidíte na svém dítěti, co dnešnímu školství chybí nebo v čem je lepší, než bývalo za „našich“ dětských let?

Myslím, že je rozhodně lepší, už jen pro ten fakt, že může být svobodnější než za komoušů!

Autor: Archiv

Jaký jste rodič, pokud jde o přístup ke školním výkonům? Očekáváte jen skvělé výsledky, jedničky a pochvaly, nebo umíte ocenit i jen snahu a nad případným neúspěchem mávnete rukou?

Učím se s dcerou znovu dělení se zbytkem, vyjmenovaná slova a podobně… Takže zblízka mohu posoudit, že škola je někdy náročná. Proto k určitým nezdarům dokážu být shovívavý. Nerad bych přehnanými nároky zprotivil dětem školu a učení.

Jak v tomto ohledu vzpomínáte na vlastní rodiče? Byli na vás jako na školáka přísní a nároční, či naopak tolerantní?

Jak kdy, matka měla mnoho práce, devět let v kuse dělala noční směny, otec s námi nežil, ale když jsem byl u něj, staral se o to, abych se dostal na střední školu.

Co je podle vás na škole nejdůležitější?

Vzdělávání moudrými učiteli.

Nečeká náhodou také mladší dvojčata první třída? Jak se budete chystat na začátek školního roku v pozici rodiče?

Ano, půjdou do první třídy… Chystáme se standardně, nakoupili jsme aktovky a vše ostatní.

Jak „oslavíte“ první školní den?

Včasným příchodem do školy s kytičkou karafiátů.

Předpokládám, že jste pracovně stále v zápřahu, bez ohledu na to, zda jsou prázdniny či školní rok – co je nového v životě Igora Chmely – herce, na čem pracujete?

Natáčím film Ostravak Ostravski. S Divadlem Verze – což je projekt, který realizujeme s mojí ženou, Davidem Prachařem, jeho ženou Lindou Rybovou a několika dalšími přáteli, budeme hrát 3 verze života venku v Hustopečích, těším se, že to bude příjemné letní představení v plenéru. Podrobnosti lze najít na stránkách divadloverze.cz. Kromě toho natáčím seriál Svět pod hlavou, kde hraju komunistického přizdisráče, soudruha Kartouse.

V Ostravakovi mluvite ostravacky… Jak jste se popral s poněkud specifickým nářečím?

Narodil jsem se a vyrůstal v Ostravě, takže pořád to ve mně je „jako v koze“.

Co pro vás bylo při natáčení tohoto filmu nejtěžší?

Nevím, jestli nejtěžší, ale hodně divné bylo natáčení scény pohřbu mého filmového tatínka. Natáčelo se to v ostravském krematoriu, kde jsem se loučil se svou skutečnou maminkou, tatínkem a tetou. Taky nebylo snadné skousnout fakt, že lidé, kteří pořádají Colours of Ostrava, nedovolili natočit jednu scénu filmu v areálu festivalu během jednoho koncertu. Dost nám to všem zkomplikovalo další natáčení.

Zvládáte při tom množství práce a s manželkou rovněž herečkou (Jana Janěková, pozn. red.) organizaci školního roku, vyzvedávání dětí, úkoly, kroužky… Babičky máte na Moravě… A ve vaší profesi si člověk vezme těžko volno proto, že dítě potřebuje vyzvednout z výtvarky? Těžko si také děti asi vezmete do práce, nebo to jde?

Máme chůvy… Ten rodinný provoz je opravdu někdy náročný, ale zvládáme to. I díky právě babičkám, prababičkám a tetám z Moravy. Když jsem v práci třeba tři dny daleko od domova, beru do práce některé z našich dětí. Jsou už ve věku, kdy vydrží dvě a půl hodiny v herecké šatně s iPadem v ruce, než tatínek odehraje představení… A když zrovna nepracuji, děláme vejlety...