Odkud pocházíte a kdy jste se v metropoli natrvalo zabydlela?

Jsem z Frýdku-Místku, ale většinu života bydlím v Praze. Do hlavního města jsem přišla v mých čtrnácti letech. Prošla jsem si tady vlastně veškerou pubertu a tvrdím, že přesto že nejsem rodilá Pražačka, znám Prahu daleko líp než leckterý člověk křtěný Vltavou. To je ale stigma většiny lidí, kteří přišli studovat do Prahy. Protože oni si tu Prahu „odboleli“, pokus – omyl, co se týká orientace, oni si ji taky proradili…I já jsem Prahu coby studentka objevovala a když něco objevujete, tak se vám to do paměti vryje mnohem hlouběji.

Vzpomenete si na své první bydlení?

Byl to internát v Dittrichově ulici. Potom jsem se stěhovala do prvního podnájmu v Hodkovičkách. Tam jsem se hrozně bála, protože to byla vilová čtvrť a za tmy jsem měla strach chodit domů. Bydlela jsem i v Jabloňové ulici v Zahradním městě a šest let na sídlišti v Bohnicích, s výhledem na celou Prahu. Mým snem ale bylo bydlení v centru Prahy. To se mi nakonec splnilo, podařila se mi výměna za asi padesátimetrový byt přímo v Železné ulici. Byt byl v 600 let starém bývalém klášteře. No romantika až na půdu – to doslova. Ten jsem si za pomoci kamarádů dala do kupy. Šlo kupodivu i o jedno z nejtišších míst, v pěší zóně, s pohledem do dvora. Vždycky jsem tam slýchala jen zvonění zvonů. Dnes tam bydlí moje maminka. Centrum Prahy miluju, nabíjí mě energií, chci se tam zase jednou vrátit. Vždycky si říkám,jaké jsme měli s historickou Prahou štěstí, že všechno přežila. Války, změny režimů i bouřlivé přestavby starého na nové.

Co vás tedy přimělo odejít z centra metropole?

Ve svých třiatřiceti jsem čekala první dítě, dcerku Terezku. Věděla jsem, že malé děti a centrum Prahy se neslučují, že to prostě nejde!  Není tam kam s dětmi jít, všude jsou kočičí hlavy, psí hovínka, chybí dětské parky a v sezoně je tam opravdu hodně turistů.  A nějaká Františkánská zahrada to nezachrání. Přestěhovala jsem se proto na Prosek, kde jsem obě dcery odchovala na typickém pražském sídlišti, které bylo plné zeleně a s veškerou občanskou vybaveností. Děti si tam odjezdily tříkolky, kola, koloběžky, skateboardy  i kolečkové brusle. Chodily na tenis, do kroužků, všude blízko a bezpečně.

Autor: Archiv

Vyhovovalo vám panelákové bydlení?

Nevyhovovalo. A platí to doteď. Co se ale týká toho venkovního „vybavení“ pro děti, to nenahradí ani zahrada někde ve vile. Děti totiž potřebují kontakt se svými vrstevníky, potřebují s nimi komunikovat, hrát si , pošťuchovat se, soutěžit… Proto jsem nechtěla žít v rodinném domě, i když jsem tu šanci měla. Nechtěla jsem být zavřená v baráku za Prahou, kde by děti nikoho neměly, možná kromě ratolestí od sousedů, ale třeba ani to ne. Panelákový byt jsme po čase ale opustili. Obývám nový byt s terasou, kde jsem moc spokojená. Dole v garáži mám i parkovací místo, což považuji za svůj životní luxus. V centru to bylo s parkováním mnohem obtížnější.

Dlouho jste působila i v Hudebním divadle Karlín, jak na tu dobu vzpomínáte?

S Prahou 8 mě spojuje i karlínské divadlo, kde jsem byla třináct let v angažmá. Musím říct, že pokaždé, když tudy jedu, tak mě píchne u srdce. Cítím lítost, protože mně tam bylo moc dobře, hrála jsem tam krásné role, bylo to v době, kdy tam byl ještě šéfem Láďa Županič. S mnoha bývalými kolegy, například s Karlem Bláhou, Hankou Talpovou, Galou Macků se teď potkávám na Mezinárodní konzervatoři v Olšanské ulici v Praze 3, kde vyučujeme. Chci zlomit i Láďu Županiče, protože by měl  bezpochyby mladým jako pedagog co předat.

Když mluvíme o Karlíně, jak vnímáte jeho proměny?

Karlín patří rozhodně k mým oblíbeným místům. Dříve byl postrachem, dnes je svěží, plný zeleně. Na Křížíkově ulici je tam jedna zajímavá kavárna vedle druhé, obchůdky, občerstvení. Hodně se tam i experimentuje, najdete tam i polívkárnu nebo raw stravu.  Mou oblíbenou je restaurace Charleston.  I ceny za služby jsou zatím dostupné. Karlín je po centru možná moje druhé místo, kde bych si dovedla představit příjemné bydlení skoro v centru Prahy. Moje Terezka  nechce bydlet jinde než právě tady. Prý je to cool.

Čím je podle vás „osmička“ přitažlivá?

Tím, jak je kopcovitá, členitá. Celá Troja, Botanická zahrada nad Trojou,  Bohnice, Čimice, Ďáblice a část Střížkova, to jsou úžasná místa na kopci s výhledem na celou Prahu. Máte šanci si tam stále vybrat byt s atraktivní vyhlídkou. V Praze 8 najdete i mnoho míst na krásné procházky. Třeba Prosecké skály a podzemí. Já mám ráda místa, kam moc lidí nechodí, spíš jen pejskaři. Právě taková jsem objevovala, když jsem chodila na procházky s holkama. Braly jsem tříkolky, koloběžky a já to pak sama táhla do autobusu. Ale to k výletům patří. „Matko, NES!“ Miluju letní předzahrádky, k oblíbeným patří třeba ta v Ďáblicích naproti hřbitovu, mám vyhlídnutá úplně obyčejná, poklidná  místa, kde potkáte jen ty místní.

Autor: Archiv

Čemu všemu se věnujete, co pro diváky připravujete?

Momentálně mě teď baví představení Trapas nepřežiju aneb Ten řízek nezvedej!, určené pro dospívající děti alias pro puberťáky. Komedie, která má děti edukovat, ale když je má edukovat, tak je musí i hodně pobavit a nám se to daří. S Ladislavem Ondřejem nejen v Praze, ale  i mimo metropoli. Už třináctým rokem hrajeme s Libuší Švormovou a Janem Čenským  Příběh Coco  Chanel, teď nově i v Divadle Metro. Myslela jsem si, že to už před pěti lety odpískám, ale když mám vedle sebe tu Libušku Švormovou, které je osmdesát let a které to hraje čím dál lépe, tak jsem to nemohla vzdát. Dokud mi lidi věří, že mi je osmnáct, alespoň na chvilku, protože pak už v té roli stárnu, dokud lidi na představení chodí, tak si to užívám. Tamtéž připravujeme s Romanem Štolpou novou britskou komedii Be, my baby. Premiéra by měla být začátkem června a na zkoušení se moc těším. No a v divadle Semafor nás s Ivou Hüttnerovou a Davidem  Suchařípou můžete vidět v komedii  Domácí štěstí a v Divadle Hybernia v muzikálu Přízrak Londýna.

Zmínila jste Mezinárodní konzervatoř, co  tam vyučujete?

Vyučuji základy herectví na popu a rock-opeře. Je to pro mě takové zrcadlo toho, co jsem já za ten svůj herecký život pochytala. Snažím se žáky naučit být na jevišti sebevědomými aktéry písně či příběhu. Naučit je zkoncentrovat vše, co umím, do jedné chvíle. Předat energii. Přímo hmatatelně. Jinak to zpívání a hraní nemá cenu.