Další triumf přišel ve Vídni 2005. Z toho je více než patrné, že je příhodné míti po boku Jaroslava Špačka (40). Nota bene na turnaji, který bude sledovat celý národ. „Tomu budeme určovat náladu,“ tuší olympijský šampion z Nagana, trojnásobný mistr světa a nyní asistent kouče.

Jako hráč jste s reprezentací poznal a prožil absolutně všechno. Bude pro vás domácí šampionát úplně jiný v roli kouče?

„Jsem rád, že jsem si tu pozici mohl vyzkoušet loni na šampionátu v Minsku (4. místo). Byla to dobrá zkušenost. Stejně tak moje dřívější angažmá v Plzni. Klukům jsem se snažil pomoci, zároveň se učil a pronikal do tajů trenéřiny. Hlavně s mladými jsem se snažil pracovat. Já se pořád nepovažuju za klasického trenéra, ale chci přenést na kluky a do jejich hry nabyté zkušenosti, které jsem načerpal především v NHL.“

Čeká vás v saku, košili a kravatě zodpovědnější a více stresující akce než v roli reprezentanta?

„Faktem je, že jde o značný rozdíl. Zatímco hráč je zodpovědný za svůj osobní výkon, trenér musí umět číst hru soupeře, vycítit, kudy se jeho hra bude ubírat, je třeba umět rychle reagovat. Dát hlavnímu kouči dostatek informací a vymyslet účinnou protizbraň. Nervozita u toho je, ale nesmíte ji na sobě dát znát. Naopak, na hráče je třeba přenést pohodu, nestresovat je zbytečně. Jako hráč, když jsem udělal chybu, potřeboval jsem jít co nejrychleji zpátky na led chybu odčinit. Aby to ze mě spadlo a mohl hrát dál. Nechat mě, a nejen mě, sedět na lavici, v tom se hráč akorát utopí. Od toho je trenér, který musí poznat, jak dotyčného vrátit zpátky do hry a nenechal na mě tu deku.“

Jako kouč v sobě musíte hodně potlačovat emoce?

„Pro mě je zásadní rozdíl v tom, že jako hráč s průběhem utkáním můžete něco udělat. Skočíte na led a máte možnost zásadním způsobem ovlivnit hru. Jako trenér se těžko vrhnete na kluziště. A já mám v sobě stále povahu spíš toho hráče. Takže mi nezbývá, než ostatním radit, co by podle mého mělo platit. Vžít se do jeho pozice a podporovat ho.“

Necloumá to s vámi?

„Ani ne. Ale přišel jsem na to, že trenér vidí ve hře víc negativních věcí než hráč. Ten si kolikrát ani neuvědomí, že něco udělal špatně, nebo že to mohl udělat líp. Zvlášť z pohledu na tribuně vidíte daleko víc chyb než od ledu. Kam měla jít přihrávka a nešla. A podobně. Pak je dobré si s dotyčným sednout, ukázat mu situaci na videu a tím ho učit.“

Autor: Archiv

Máte už vybudovaný odstup od hráčů, který by kouč měl mít? Anebo se ocitáte někde mezi oběma světy?

„Momentálně není v nároďáku mnoho hráčů, s kterými jsem hrával. Skoro nikdo. Spíš jde o to vytvořit správnou vazbu mezi hráči a trenérem. Já nemám rád přetvářku, rád říkám věci na rovinu. Je to lepší. Už loni jsme si jasně nastavili model, že do médií budeme říkat přesně to, co cítíme, jak to vidíme. Nebudeme nic obcházet. Ovšem s tím, že nejprve to řekneme samotným hráčům. Až pak třeba do televize. Odpadá tím pocit podrazu a podobně.“

Člověk nakonec přijde na to, že nejlepší je říkat pravdu…

„Přesně tak.“

Hráči mezi sebou řeší trenéry, hodnotí, co se jim povedlo, v čem ulítli, zkrátka jací jsou. Nasazují a hlásí už i na vás, na nedávného souputníka?

„Jednoznačně. Tak je to vždycky. Já jsem rád, pokud mi to hned řeknou, aspoň se pobavím rovnou a můžu jim to rychle vrátit. Pobavit se na jejich účet. V nároďáku to teď funguje tak, že, nechci říkat, že jsme si všichni rovni, ale bavíme se na rovinu. Což je hrozně důležité. Jdeme za společným cílem celá skupina. Pokud proti někomu něco máme, řekneme si to hned. Na ledě, v kabině, kdekoli. Jedno, jestli je hráč hvězda, nebo ne. Na všechny platí stejný metr.“

Vladimír Růžička vyžaduje tykání od všech hráčů. Není to zejména těm mladým proti srsti, neostýchají se?

„Někteří s tím mají malinko problém, jsou v tomhle směru trochu stydlivější, ale tykání je zrovna jedna z věcí, která tu partu utužuje. Ono poslat někoho kamsi je jednodušší, když mu tykáte. Růža to takhle chtěl, všem to myslím vyhovuje a nikdo toho nezneužívá. To je hrozně důležité. Kdyby ano, na místě by skončil.“

Došlo vám někdy, že vaše první tři velké akce v národním týmu skončily ziskem zlata?

„No, je to tak… (usmívá se) Měl jsem jet už na mistrovství světa 1997, ale v posledním zápase před turnajem jsem se zranil. Pak bylo Nagano a další zranění při šampionátu 1998. Přišel jsem o dva bronzy. Jinak jsem byl u vítězných turnajů, což je paráda. Až tedy na olympiádu v Turíně 2006, kde mě trenér posadil. Možná, kdybych hrál, vyhráli jsme taky… (směje se) Tenkrát jsme měli vynikající mančaft, tým jako blázen. Tam jsme to trochu prokaučovali. Bronzová nakonec pro nás byla jako zlatá.“

Z Turína jste si odnesl poučení pro nynější trenérskou dráhu?

„Mám rád upřímný vztah mezi hráčem a trenérem, tak se snažím chovat i na nynějších štacích. V Plzni, u nároďáku. Aby kluci za mnou sami chodili pro radu, nebo lépe řečeno, abych je nemusel do ničeho tlačit. To je strašně důležité. V podstatě je to tak, že když oni nebudou chtít pracovat, škrtnu si je, přijdou další. Oni totiž musí chtít zlepšovat se. Já za ně už nic neodehraju. V Plzni jsme si nastavili takové klima, že tohle funguje. Kluci pracují, ptají se, chtějí dělat navíc. Myslím, že se za ty tři roky někam posunuli, mohou hrát za nároďák.“

Šampionát v Praze jste zažil v roce 2004, nyní znovu. Můžete srovnávat, je to absolutně jiné odehrávat turnaj doma, anebo venku?

„Samozřejmě. Bude tím žít celá země, nároďák bude určovat náladu celého státu… Bude to vyhecované, lidi budou šílet. Na nás trenérech bude všechno ukočírovat. Pamatuju, jak jsme před 11 roky všechny válcovali, přišlo čtvrtfinále a najednou konec s Amerikou. Tohle se v hokeji může stát. Musíme jezdit nadoraz, být pokorní. Pak se nám poctivý přístup vrátí.“

Experti, fanoušci se přou, zda už není za hranou nominace veteránů Jágra s Ručinským. Je ale důvod řešit věk, když jim to pořád jde?

„Věk v jejich případě nehraje tolik roli. Je v tom něco jiného. Ti borci zatím nemají vlastní rodiny, děti, mohou se s čistou hlavou plně soustředit na hokej. Nic jiného je nevyšťavuje a nebere energii. Proto mohou hrát dlouho na tak vysoké úrovni. Něco jiného je přijít z hokeje domů k rodině, s níž vždycky musíte řešit nějaké záležitosti. Anebo přijdete domů, kde je větší klid a můžete si v pohodě odpočinout. Navíc jak Růča, tak hlavně Džegr hrají ve svých týmech s mladýma klukama, vedle nich ožívají. To platí hlavně pro Jardu na Floridě.“

Autor: Archiv

Špaček o Jágrovi

„Národ je možná rozdělený, půlka chce Jágra na mistrovství, druhá ne. Podle mě ale zase bude velkou osobností týmu. Je to náš nejlepší hokejista historie. A jestli se chce rozloučit doma, musíme pro to udělat všichni všechno. On také. A možná bude muset vzít menší roli, podřídit se všemu po dobu sedmnácti dní. Pak se na všechno zapomene a bude to všem jedno, protože buď budou lidi slavit triumf celý rok, anebo se bude dva týdny truchlit.“

Špaček o Ručinském

„Když jsme Martina vraceli do nároďáku v zápase s Rusy, psalo se, že ho zkoušíme. Ne, tam není co zkoušet. Jeho přítomnost byla okamžitě znát. V kabině byl klid, všechno bylo srovnaný. Když mluvil, všichni poslouchali. To jsou maličkosti, žádné detaily a velké proslovy. Řekne: Takhle to bude, takhle to uděláme a jde se na věc. Všichni, když vidí, co dělá Růča, dělají to samé. A to je strašně důležité. V tomhle je obrovská persona. Džegr to samé.“

Špaček o O2 Areně

„Na to, kolik se do ní vložilo peněz, mohla být lépe vybavená. Hlediště je v pořádku, vnitřek je perfektní. Jde o zázemí. Vyjma naší domácí kabiny, kde je prakticky vše potřebné, jsou ostatní šatny poměrně chudě vybavené. Jednoduché. Mrzí mě, že se nestihla dodělat vedlejší tréninková hala, stačilo málo. Je to škoda. Takhle se budeme muset trmácet na Spartu.“